To nevymyslíš aneb ukázka magického cochcismu v praxi

Cochcismus - skálopevné přesvědčení, že to co chci, to musím dostat. A ostatní ať mi vlezou na záda. Stejně za všechno můžou oni. 

V době karantény se naši rodinní příslušníci vyskytují na čtyřech lokalitách, kde na každé pobývá i jedinec s věkem přes 70 let. Nikdo není sám, z nory vylézáme jen v nutném případě a se zakrytou tváří. Navzájem se informujeme o situaci. Až na dvě výjimky. 

Bratr jezdí s kamionem, takže momentálně je v Německu. Z auta vylézá jen s rouškou, dezinfikuje si ruce a cpe do sebe vitamíny. “Budu jezdit, dokud nepadnu,” znělo jeho zatím poslední prohlášení. Je to jeho práce, řidičů kamionů se netýká povinná karanténa, někdo ty sklady supermarketů totiž plnit musí.
Pak tady máme dědečka. V rodině si vysloužil přezdívku Egypťan Sinuhet, protože se cca před deseti lety osudově zamiloval do země faraonů a navštěvuje ji každého čtvrt roku. Donedávna to nevadilo. Egypt pro něj byl totiž tak silnou motivací, že když ho před třemi roky zdrtila mrtvice, učil se znovu mluvit, číst a psát tak pilně jenom proto, aby mohl do své země zaslíbené zavítat znovu. Kromě toho nemůže na letišti procházet skrz bezpečnostní rámy, jelikož by mu vypnuly stroječek. Jezdí stále do stejného hotelu, se stále stejnou cestovní kanceláří, u které má již VIP slevu, ze stále stejného brněnského letiště, takže má vše nacvičeno a zbytek rodiny nad tím už mává rukou. Stejně si nikdy nenechá poradit. Z Brna do Egypta odletěl i před čtrnácti dny v době pandemie. Poradit si opět nenechal.

V úterý ráno mne probudil telefon. Moje mírně zhroucená matka, které je 75 let a přes naše prosby odmítala opustit svůj domov - tedy lokalitu č. 4, přestože jsme ji upozorňovali, že až se vrátí bratr a Sinuhet, vystavuje se zvýšenému riziku nákazy.
“Já nevím, co mám dělat! Teď volal děda, že je sice z toho Egypta zítra nějak dostanou, ale doletí s nima na Ruzyň a nemá se, jak dostat domů. Cestovka jim oznámila, že je to vyšší moc a dopravu jim nezajistí. Mohla bys pro něho zajet?”

Ještě jsem si v lokalitě č. 1. kousek od polské hranice, kde jsem v karanténě s přítelem rovněž rizikového věku, nedala ranní kafe, a zafungovala tak v režimu běžné krize v normální době. Právě na středu byla domluvena doprava mého osmnáctiletého syna, který odjel po vyhlášení školních “prázdnin” na návštěvu za svým otcem (lokalita č. 3 v Benešově). Původně se měl přesunout na lokalitu č. 1. vlakem. Jenže vyhlásili karanténu a my se dohodli, že ho jeho otec raději odveze autem na lokalitu č. 2 u slovenských hranic, kde se nachází moje dcera, která minulý týden dobrala antibiotika (takže oslabená imunita) s dvouletou vnučkou a se zetěm. Rozhodli se, že místo v Brně budou raději v karanténě na čerstvém vzduchu a v domě na kopci. A až skončí karanténa, přesunu se na lokalitu č. 2 i já. 
“Zavolej M., stejně jedou přes Brno. Tak ho vyzvednou na letišti a bude,” sdělila jsem matce, ta zavěsila a žhavila drát do Benešova. Já si uvařila kafe, konečně mi začal fungovat mozek a přepnul na situaci koronavir.

Jak to vlastně vypadá v tom Egyptě? Na internetu zjišťuji, že podle WHO Egypt podhodnocuje počet nakažených, v jednom hotelu v Hurghadě vyhlásili karanténu, už v půlce února zesnul jeden turista zřejmě na koronavirovou nákazu… Aha! Po naší památné plavbě po Nilu, kdy jsem prohlásila, že Egypt už nikdy, mám vážné pochyby o tom, že právě v Egyptě na koronavirus vůbec testují. A pak Sinuhet poletí v letadle s desítkami možná infikovaných turistů, na letišti potká další… Když ho posadí M. do auta společně s mým synem, stráví s ním několik hodin v uzavřeném prostoru. M. je chronicky nemocný po operaci slinivky, takže oslabená imunita, doma osmdesátiletá matka s nemocným srdcem. Syn dorazí do lokality č. 2., kde je moje dcera s oslabenou imunitou, kdyby dovezl koronavirus i jim…
V té chvíli mi dochází, že situace je kritičtější, než jsem si myslela a popadnu mobil. Hovor s dcerou, hovor s M. , hovor s matkou, hovor s bratrem… Celá rodina v pozoru, matka se hroutí jako vždy, když se řeší Sinuhet, protože jejich vztah je už několik desítek let chronický a stejně proti němu nemá vypěstovanou imunitu. 

Sinuhet si užívá poslední den v milovaném Egyptě a my dostáváme chuť ho na tom letišti nechat v rámci výchovné lekce. Po které mu možná dojde, že při pandemii měl zůstat doma a aspoň jednou si nechat poradit.
“Ať jede vlakem!” Zní rozhodnutí v poledne. M. naopak nabere v Brně babičku na lokalitě č. 4 a odveze ji na lokalitu č. 2, kde nebude vystavena riziku nákazy. Což podpořil i můj bratr stojící právě v zácpě na nějaké hranici. 

“Uvědomuješ si, že se na nás všechny dost naštve, že jsme ho v tom nechali?” Odvětí matka, když jí oznamuji, na čem jsme se dohodli.

“Uvědomuju, ale vezmu to klidně na sebe. Kvůli jeho nezodpovědnosti přece neohrozíme další spoustu lidí!” Hlavně jsem ráda, že jsme mámu konečně přesvědčili, aby opustila lokalitu, která se může stát dost nebezpečnou. 

“No jo, ale on je tady ještě jeden problém. On totiž nemá peníze. Až na letišti v Brně zjistil, že nemá peněženku, takže si musel půjčit. Dolary a eura sice měl a nevím, jestli ještě má, ale jinak nemá ani kačku.”

“Takže on s sebou tím pádem nemá ani kartu, co?” Začínám být trochu hysterická.

“To taky nemá, on teď stejně neumí vybírat peníze z bankomatu, to se ještě nenaučil. Musím s ním chodit vybírat já.”

Pokoušejí se o mě mdloby. “To mi chceš říct, že jezdí do zahraničí v tomto stavu a ještě ke všemu bez karty?” 

“Dyť ho znáš.”

Tak znovu. Další hovory se všemi zúčastněnými. Dcera volá na krajskou hygienickou stanici, kde nám potvrdili naše podezření a doporučili ho za žádnou cenu nepouštět do hromadné dopravy.

Dost nepříjemný hovor s cestovní kanceláří EXIM Tours, kde nám paní oznámila, že je to nezajímá, protože vyšší moc a musí se o něj postarat rodina a známí. 

Konečně jsem se dovolala do Egypta. Na druhé straně Sinuhet naprosto v pohodě. Zatím jsem klidná a vím, že musím klást jasné a stručné dotazy.
“V kolik přiletíte?”

“Letíme v sedm, vlastně ne, počkej, v osm!”

“Tak v kolik přiletíte?”

“No, trvá to čtyři hodiny. Nebo pět, já nevim.”

“Dobře, takže kolem poledne. Máte v hotelu karanténu?”

“Ne, my ne, ale vedle v hotelu asi jo. Ale já nic nemám, teď nám dělali testy.”

Na chvíli se mi uleví. Než mne napadl kontrolní dotaz. “Kdy vám ty testy dělali?”

“Před dvěma hodinama.”

“Počkej, to máte výsledky za dvě hodiny? V Egyptě?”

“No, oni nám měřili něco u hlavy.”

“Aha. To ti jenom měřili teplotu, takže to není žádný test.”

“Já tomu nerozumím…”

A tak mi ruply nervy. “Ty si asi vůbec neuvědomuješ, co se děje a jak to vypadá tady, co? Víš vůbec o tom, že je tady karanténa a my nemáme správně vůbec vycházet z domu? A že kvůli tobě tady celý den řešíme, jak tě máme dostat domů, protože ty ses prostě rozhodl odjet do Egypta?!!!”

Řekla jsem ještě něco o naprosté nezodpovědnosti a o tom, že vůbec nevíme, kdo se teda obětuje a vyzvedne ho. Sinuhet zavěsil.

Vypila jsem třetí kafe, dala si panáka na uklidněnou a začala opět žhavit dráty. Bratr navrhuje krajní řešení, za které by nás zavřeli a stejně nemáme zbraň. Dcera navrhuje Sinuheta nechat na letišti, třeba ho někam zavřou, když se po něm bude motat dostatečně dlouho. Černý humor nabírá obrátky…
Nezbývá nám, než se všemu začít smát, protože tohle vážně nevymyslíš.  A vzít všechno od začátku. Matka  má tlak cca 190 na 100. Takže změna logistiky - z lokality č. 2 vyjede zeť do lokality č. 4, odtud odebere babičku, která už nemá sílu protestovat. Aspoň ji máme vyřešenou a ochráněnou před nákazou.

A pak společně hledáme hrdinu, který se obětuje. Je vybrán syn s čerstvým řidičákem a asi nejlepší imunitou. Nejspíš mu seženeme plynovou masku a až se vrátí na vybranou lokalitu, spálíme jeho oblečení a polijeme ho savem. No jo, ale na kterou lokalitu se vlastně vrátí, když všude je někdo s oslabenou imunitou nebo z věkové skupiny označené za nejrizikovější?

Venku už je tma, dávám si páté kafe a jsem totálně vyčerpaná. Už ani ten černý humor nezabírá.

A pak zavolá Sinuhet. Naštvaně oznámí, že se sveze s jinými turisty z Brna a od nás opravdu nečekal, že se na něj vykašle celá rodina. Uraženě zavěsí.

“Uff. To by si zasloužilo ohňostroj!” 

Jenže pak se ozve můj přítel, který celý den jen pozoroval, jak se rozčiluju, telefonuju a hystericky směju. “Teda, jak to tak poslouchám… Má on vůbec klíče od domu? Když je takhle mimo?”

Ohňostroj se nekoná, znovu volám matce, která je už někde u Uherského Hradiště.

“Budeme doufat, že ano…”

 

Je zvláštní ta doba, ve které se právě nacházíme. Všechno, co je v běžném provozu zcela samozřejmé, v době koronaviru dostává naprosto jiné rozměry. Běžnou krizi musíte řešit novou optikou možného ohrožení pro ty, kteří jsou nejvíce ohrozitelní. Právě v takové situaci vylézají na povrch dopady chování i chronických vztahů, na které jste si už zvykli a ani nad nimi nepřemýšlíte. Někdo se chová nezodpovědně celý život, tak ho tak berete a máváte rukou. Než vám dojde, že nezodpovědnost právě teď může mít pro ostatní nedozírné následky, které vás mohou mrzet po zbytek života. Protože jste jim nezabránili.
A někdy má krize i svá pozitiva - s bratrem spolu po jednom velkém třesku čtyři roky nemluvíme, až v poslední době jsme kolem sebe zase začali opatrně kroužit. Toto úterý jsme se spolu dokázali zasmát a efektivně řešit problém. S bývalým mužem naprosto klidně hledáme nejlepší řešení a také se dokážeme zasmát úterní absurditě, protože je prostě krize.

Možná Sinuhet žádný koronavirus nemá a všechny ty celorodinné celodenní nervy byly úplně zbytečné. Jenže. Co když má? 

Virem cochcismu trpí určitě. Stejně jako řada dalších lidí. Například ti, kteří ještě velmi nedávno zbytečně vyžadovali testy na koronavirus. Aniž trpěli nějakými příznaky, zdravotníkům tvrdili, že příznaky mají. Takže blokovali testy pro ty, kteří být testováni naopak měli. Cochcismem trpí i ti, kteří ještě nedávno roušku považovali za zbytečnost, řvou na unavený a zcela přetížený zdravotnický personál, rozesílají zbytečně poplašné zprávy, zneužívají situace k vlastnímu PR, atd. Atd. Atd. Dosaďte si sami dle vlastních zkušeností, protože tuším, že podobné situace zažívá mnoho z nás.
Možná je koronavirus i v něčem užitečný. Jednoho dne nás určitě opustí, cochcismus bohužel zůstane. Jen právě nyní bije do očí velmi zřetelně. A ti, kteří jim netrpí, pomáhají ostatním a chovají se zodpovědně, pochopí, že cohcismus může být v podobných krizích až smrtelně nebezpečný. Jedinou účinnou léčbou proti cochcismu i v době ne-koronavirové jsou přesně stanovené hranice a pro toho, kdo ani hranice nerespektuje, doživotní karanténa.

 

 

PS. Sinuhet je v bezpečí doma, klíče měl. Až nyní zjistil, co se skutečně děje. Karanténu stráví sám v lokalitě č. 4, protože bratr se raději na víkend, než se v pondělí znovu vydá zajišťovat zásobování, uchýlil na chatu. Aby někoho případně nenakazil. A já mám stále před očima reportáž o turistech, které kolem středečního poledne dopravili speciálním letadlem z Egypta do Prahy. Pěkně opálená paní se rozčiluje, že si museli za tu dopravu připlatit strašně moc peněz a přitom měli ještě zaplacenou dovolenou…

 

Facebook