Už je to tak, začala jsem psát novou knihu...

Dlouho jsem se nemohla rozhodnout. Když máte v hlavě dva náměty, je opravdu těžké vybrat si, do kterého se nakonec pustíte, když se vám z různých důvodů psát pořád ještě nechce, ale už vás začínají svrbět prsty po klávesnici. Protože je vám jasné i to, že jakmile se pustíte do psaní, strávíte touto činností hodně času, budete zase tak trošku mimo a hlavně by bylo smutné si uprostřed rozepsané knihy říci: "To nejde, jdu do té druhé." A asi by se to nelíbilo ani vydavateli:-)
Nakonec za mne rozhodlo naše ochotnické místní divadlo. Já jsem se totiž zase tak neflákala, jak by to teď mohlo vypadat, ale napsala jsem divadelní hru, která se snad bude jednoho dne hrát i na jevišti. Stále jsem totiž nemohla přijít na to, jak rozepsaná hra dopadne a i herci už začínali být kapánek nervózní. Až jsem jednoho dne plela zahrádku a do mé ( touto bohulibou činností naprosto vyprázdněné) hlavy najednou ten konec přitekl sám od sebe. Zahrádka sice zůstala z půli plná plevele, ale já sedla k počítači a náramně se u sepisování posledního dějství bavila. A když jsem pak tu hru donesla na další zkoušku, bavili se i ostatní. Dokonce jim občas i slzy tekly. Takže jsem si uvědomila, že se mi chce napsat nějakou vtipnou knihu (to byl jeden z námětů), protože se u jejího psaní chci a musím také smát, jinak to nebude fungovat. 

O čem tedy moje další kniha bude? Ona se tak trochu píše sama, protože je o tom, jak jsem se z brněnského bohéma stala bohémem krhovským (tak se jmenuje i naše divadlo) a její pracovní název zní: Já a (nejen) moje kozy... Moje kozí stádo totiž dělá vše pro to, aby těch kozích historek utěšeně přibývalo a vlastně se tady na kopci pořád něco děje. Jeden můj kamarád, který sám píše úspěšné knihy, mi řekl, že každá moje kniha je úplně jiná, jako kdyby ji napsal jiný autor. Asi jsem prostě spisovatel chameleon. Z přiložené ukázky sami zjistíte, proč... 
Tak mi držte palce, ať se u psaní dál dobře bavím, a nejpozdějí na konci roku 2018 se dobře baví i moji čtenáři...

http://www.katerinadubska.cz/blog/2017/9/asi-trpim-lignumfobii

 

Malé zázraky se dějí a mohou se stát i vám...
Když na konci října 2015 vyšla moje druhá kniha Dcery, trvalo mi několik měsíců, než jsem byla schopná sednout k počítači a znovu začít psát. Vlastně stačilo otevřít autorský šuplík a vytáhnout na denní světlo příběhy, které sbírám již několik let a píšu podle nich povídky do knihy jménem Malé zázraky. Přišly ke mně "náhodou", která většinou probíhala tak, že jsem seděla a poslouchala zážitky mých známých a kamarádů. A když vypravěč skončil, tak jsem se nadšeně zeptala: "Ty, to je ale nádherný příběh, můžu ho napsat?" Většinou vypravěč  (vlastně nový literární hrdina) souhlasil, takže jsem povídku zařadila do sbírky, která se pomalu rozrůstala. Na jaře letošního roku jsem měla těchto povídek asi dvě třetiny, slíbila vydavatelství Jota novou knihu a podepsala novou smlouvu s pevně stanoveným termínem. A pak se začala dít zvláštní věc. Zbytek povídek za mnou totiž přišel na kopec stejně tak jako jejich vypravěč.

Malé zázraky vyšly 23. listopadu 2016 a pevně věřím, že stejně jako moje předchozí knihy úspěšně najdou cestu ke svým čtenářům. V této povídkové knize si můžete přečíst 12 skutečných příběhů o tom, jak k nám některé zásadní změny našeho života přicházejí v podobě katastrofy nebo další zdánlivě nezasloužené rány osudu. A jak někteří z nás této výzvy dokázali využít a změnit svůj život k lepšímu. Malé zázraky jsou o lásce i strachu milovat, o nemoci i smrti, o darech i jejich nevýhodách, o pýše i pokoře, takže o tom, co se děje a může se stát každému z nás.

Moc děkuji všem svým literárním postavám za odvahu zveřejnit svůj osobní příběh, redaktorce knihy Gabriele Kostašové za trpělivost (zejména poslední měsíc, kdy jsem měla potřebu přepsat většinu povídek) a autorovi obálky Martinovi Sodomkovi za přesné ztvárnění mé představy o obálce, která je úplně jiná, než ty předchozí...

"A jak to všechno vlastně dopadlo?” 
”Opravdu se Zdeněk se Zlatkou dali znovu dohromady a opravdu nakonec ta Jaruška léčila další lidi?” Ptají se mne občas čtenáři  po dočtení Malých zázraků.
A já se trochu divím, i trochu směju a vzpomínám na to, jak jsem jednotlivé povídky přepisovala stále dokola a nejvíc mi daly zabrat právě jejich původně příliš doslovné konce. Nakonec jsem si uvědomila, že pokud má nějaký text skutečně zapůsobit, je lépe nechat na čtenáři, aby si jeho konec raději domyslel sám.

Takže pro ty mé čtenáře, kteří chtějí potvrdit, že se domýšleli správně, dávám k dobru několik informací:

1. Dar - Jaruška je již o dvacet let starší, stále je tu s námi na světě a to je velmi dobře, protože právě ona už pomohla mnoha lidem, aby tu také s námi byli dál na světě, a aby na tom světě byli zdravější a spokojenější. Pomohla i mně osobně. Ona je opravdu tou, o kterých se říká, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených, protože mnozí z povolaných dary, kterých se jim dostalo, i přes veškerou snahu často neunesou. Jí se to daří. 

2. Jako ve filmu - Ano, ano, nakonec jsem skutečně byla za svědka na svatbě. A kolem nás pobíhala Zdeňkova a Zlatčina krásná malá dcerka.

3. Dědeček - Láďa s Danou si postavili dům, nemají žádné dluhy a mají se pořád rádi.

4. Koleno - Lucie běhá po světě, sice občas spěchá, ale už opravdu ví, že to s tím spěchem nesmí přehánět.

5. V horách - Věra má dvě krásné děti s černovlasým a černookým horalem. A spoustu nových hříbat.

6. Kulatiny - Radka je zdravá, úspěšná podnikatelka, spokojená se svým životem a svými šesti dětmi.

7. Přes oceán - Někteří čtenáři možná poznali, že moje sestřenice Zuzanka se objevila i v mé předchozí knize Dcery, kde je její příběh sice naznačen, ale mně přišel tak zajímavý, že jsem o ní nakonec napsala samostatnou povídku. Stále žije v Coloradu a nyní má i krásného vnuka. Bohužel, letošní leden pro ni byl velmi smutný, protože tři dny předtím, než jsme mohli vzpomínat na padesáté výročí úmrtí mého tatínka a jejího strýce, odešla její maminka a moje oblíbená teta Hana. A já jsem velmi ráda, že s námi zůstává alespoň na stránkách mých dvou knih.

8. Kaple v mlhách - Domenico Chiocchetti zemřel v květnu 1999 v italské Modeně a v červnu 1999 za něj byla sloužena velká mše v Italské kapli na Orknejích, které se zúčastnila i jeho žena a jejich děti. Kaple dál stojí v mlhách a každoročně ji navštíví tisíce návštěvníků z celého světa. 

9. Kde je zakopaný pes - Helena má zajímavou práci, je rozvedená a dost často se směje. I když mi nedávno říkala, že ji povídka o ní stejně pokaždé zaručeně rozbrečí:-)

10. Všechno je, jak má být - Stále je všechno tak, jak má být. A stále se dozvídám od dalších lidí, že když odejdou naši nejbližší, přijdou se rozloučit alespoň ve snu. 

11. Tornádo - Karolína je vdaná, má dvě krásné děti a bydlí s Viktorem v jejich rozrůstajícím se domě. Tornáda i meteority se mu již úspěšně vyhýbají:-)

12. Zeměkoule Štěpán režíruje divadelní hry i úspěšné dokumenty a stále se mu dějí malé zázraky, protože na ně věří.

 

A ještě k Dcerám. Přiznám se, měla jsem poněkud obavy, že především čtenáři Člověka Gabriela budou zklamáni tím, že moje druhá kniha, která na mou prvotinu navazuje opravdu jen velmi lehce, rozhodně není žádné lehké čtení na dovolenou. Ba naopak. Občas si některý čtenář sice posteskl, ale na druhou stranu oslovily Dcery mnoho dalších čtenářů, kteří mi občas píšou, jak je kniha přiměla zamyslet se nad vlastním životem a rodinnými vztahy. Protože mám za sebou již řadu autorských čtení a debat se čtenáři, dovolím si shrnout hlavní okruhy jejich dotazů a připomínek:

1. Opravdu kniha Dcery vychází ze skutečné historie naší rodiny?
Na rozdíl od knihy Člověk Gabriel, který je inspirován jednou rodinnou legendou a zbytek je příběh, který se tak trochu napsal sám, Dcery skutečně popisují reálné situace a příběhy, které se v naší rodině udály. Ale protože jsem chtěla napsat román a ne popisný rodinný deník, samozřejmě vstoupila do těchto příběhů i moje autorská licence, jinak by asi kniha nebyla čtivá. A možná by bylo pro čtenáře obtížněji uvěřitelné, že se v jedné rodině může stát tolik tragédií, až neuvěřitelných náhod, a že jedna událost může skutečně ovlivnit události v dalších generacích. Takže ano - moji maminku skutečně zachránili v německé nemocnici ovčím sérem, můj dědeček si skutečně vyměnil osudovou směnu, moje babička se opravdu zbláznila kvůli vyvěšování vlajky a namířenému samopalu, a pak proklela své děti, a mému tatínkovi poslali ten nešťastný pohled z Hamburku...atd. Chápu, že některé popsané situace jsou až neuvěřitelné, a mohou působit jako křečovitá snaha o pointu, ale tak to prostě bylo. 

2. Není v knize patrná až nenávist k mužům?
Musím říci, že právě tato připomínka mě trochu mrzí. Už jsem se setkala s výtkami, že muži jsou v knize popisováni jako příliš slabí, pasivní, špatní a dokonce jen jako "chlípná stvoření." Bohužel ona rodinná mantra - Co chceš, je to jenom chlap! - se v rodině mé maminky skutečně tradovala po několik generací a zpočátku nakazila i moje vlastní vnímání zástupců mužské populace. Ženy v mojí rodině prostě očekávaly, že muži jsou od toho, aby nás stejně zklamali, takže není divu, že jsme si vybíraly právě takové muže, kteří naše očekávání dokázali naplnit. Ale pokud jsem se chtěla držet pravdivé historie, muži v této knize jsou takoví, jací skutečně byli. Otázkou je, čí to byla chyba:-) Já stále více docházím k názoru, že nejsou špatní muži (samozřejmě psychopaty sem nepočítám), jen si je jejich ženy špatně vybraly. A že nejsou špatní muži ani ženy, jen špatné vztahy.

3. V knize je příliš mnoho postav a čtenář občas ztrácí přehled.
Jelikož kniha Dcery popisuje život pěti generací jedné rodiny, přičemž ta druhá představovala 11 sourozenců, tak se asi nedá nic dělat. A to jsem řadu členů širšího příbuzenstva raději nezmiňovala nebo je jim v knize věnována jen zmínka. Nicméně ve druhém vydání, který je nyní na pultech, čtenář najde i rodokmen, který mu doufám pomůže k lepší orientaci v rodinných propletencích rodičů, dětí, dalších manželů atd.

A ještě jeden můj vlastní poznatek. Někdy o knize Dcery říkám, že je sbírkou rodinných traumat, takže si v ní každý čtenář najde to své vlastní. Myslím to sice v žertu, ale začínám zjišťovat, že kniha Dcery je jakýmsi testem pro čtenáře. Už mi totiž několik čtenářů napsalo nebo řeklo, že v nich kniha probudila bolavé vzpomínky na jejich rodinu nebo rozhodnutí vytáhnout kostlivce i z vlastních rodinných skříní. Každá kniha psaná srdcem totiž probouzí emoce, pokud ta moje probudila silné pocity i ve vás, pokud vás něčím hodně naštvala nebo ranila, až vás to samotné udivilo, zkuste popřemýšlet, která situace nebo věta tento pocit spustila. A proč.

A tak se nedivte, že když mi moje vydavatelka v lednu 2016 - tj. dva a půl měsíce po vydání knihy - sdělila, že se Dcery téměř vyprodaly a bude se dotiskovat, zatvářila jsem se velmi potěšeně-udiveně:-) Jsem moc ráda, že se mé knize tak daří a čtenáři si ji doporučují navzájem i přesto, že v sobě nese hodně bolesti a smutku. Ale i odpuštění a smíření. A tom je přece život je.

 

Kateřina Dubská

PřílohaVelikost
krest.jpg249.76 KB
autorka a kmotr.jpg323.94 KB
trigenerace.jpg295.15 KB
autorskyudiv.jpg163.92 KB

Aktuality

Gabrieloviny I.

21.7.2017

Na oslavu dalšího dotisku mého prvního románu Člověk Gabriel jsem začala sepisovat tzv. Gabrieloviny, tj. zábavné historky, které mne v souvislosti s touto knihou potkaly. Ta poslední je z tohoto týdne, kdy jsem se poprvé vyškrábala na koňský hřbet:-) Pokračování brzy...

http://www.katerinadubska.cz/blog/2017/7/gabrieloviny-i

Facebook