Jak to se mnou šlo občas z kopce, občas do kopce

Když jsem po čtyřletém autorském trápení konečně zmáčkla na klávesnici ENTER a odeslala svoji dokončenou knihu Dcery netrpělivému vydavateli, po tom posledním pohybu ukazováčku, kdy se kniha konečně vydala na cestu étérem, jsem pocítila jen nesmírnou úlevu. Ze srdce mi spadnul obrovský kámen, který jsem před sebou valila jako pověstný Sysifos a neustále bojovala s chutí ten kámen pustit, nechat ho odkutálet dolů do údolí a najít si nějaký lehčí, který mě nebude pronásledovat jako temná noční můra. Najednou jsem měla spoustu času, kolem vonělo další jaro a začínal další zahradníkův rok. A tak jsem první týdny pobíhala kolem hospodářství a uklízela, okopávala, sázela, stěhovala slepice, pomáhala rodit kůzlata a chytala zaběhnuté psy. Jenže najednou mne začínaly svrbět prsty a tak se mi moc hodilo, když se ozvala kamarádka, jestli bych jí nenapsala fejeton do časopisu,  jehož další číslo má být o zvířatech. Během dvou hodin jsem s velkou radostí napsala fejeton s názvem Já a moje kozy a po dlouhé době se u psaní smála, protože odevzdaná kniha, která se už octla v počítači mojí redaktorky, mne přiváděla spíše k pochopitelnému pláči. A pak mi začaly ve schránce přistávat maily od čtenářů, kteří mi popisovali, jak si ten můj fejeton četli v autobuse a měli problém, protože se řehtali příliš nahlas. Jednoho dne se u nás zastavila moje oblíbená knihkupkyně Marcelka s dotazem, proč vlastně nenapíšu knihu o svých zvířatech, protože pokaždé, když dám další příběh ze života chovatele začátečníka na svůj blog, tak se těší, jak se u čtení od srdce zasměje a jako zkušená knihkupkyně ví, že lidé se stále shánějí po něčem, u čeho by mohli zapomenout na příliš komplikovaný svět za dveřmi a jen se uvolněně smát.

„Ale to je přece nesmysl, takových knih, kdy se autor někam odstěhuje a popisuje vtipné historky z venkova, už přece vyšlo,“ namítla jsem jako už po několikáté.  Asi proto, že jednou z mých nejoblíbenějších knih je Vejce a já, o které si skutečně myslím, že vtipnější knihu na podobné téma stejně nikdo nikdy nenapsal a ani už nenapíše.

Jenže týdny i měsíce ubíhaly, kniha číslo dvě už byla na pultech knihkupců a mně se začalo zase stýskat po psaní. Prostě mne svrběly prsty a poloha s hlavou dole u země při sázení přísad a pletí nezničitelného plevele mne nějak přestala naplňovat. Když přišla další odezva nadšené čtenářky, která se smála v autobuse, se kterým můj fejeton jezdil po celé repulice, řekla jsem si: “A proč vlastně ne?”

Sice jste moji milí čtenáři asi už opravdu přečetli několik knih na téma, kterak se měšťák přestěhoval na vesnici, lodičky vyměnil za gumáky, nejoblíbenější městský outfit za vytahané tepláky a intelektuální vysedávání po zakouřených kavárnách za hospodářské porady v zakouřené místní hospodě, ale já si tuhle knihu napsala i pro sebe. Asi proto, že jsem se v té době pracně vyrovnávala s poněkud složitější životní situací. Opravdu jsem potřebovala zasmát a znovu si připomenout, proč se ze mne vlastně stal obyvatel domu na kopci na samotě u lesa. U toho častého smíchu mi konečně docházela odpověď na - za ta léta často kladenou otázku: “Proč se nám to proboha všechno děje?”

“Abys měla jednoho dne o čem psát,” odpověděla najednou nějakou dobu zanedbávaná Múza. 

Nejzábavnější na všem bylo, že jednotlivé kapitoly vlastně nešlo ani definitivně uzavřít, protože se pořád vyvíjely, jak se na našem dvoře i v přilehlých šopách pořád něco děje, a psaly se tak nějak samy od sebe…

Zvláštní na této knize také je, že se mi ještě nestalo, abych do poslední chvíle nevěděla, jak se vlastně bude jmenovat. Většinou totiž vím, jak se bude kniha jmenovat už ve chvíli, kdy zasednu k psaní první kapitoly. Dokonce jsem ze zoufalství vyhlásila čtenářskou anketu o jejím názvu. Asi nejvíce se mi líbil návrh Pohřběte mne pod jabloní, ze kterého sice vydavatelství nebylo moc nadšené, ale alespoň jsem ho využila pro pojmenování té úplně poslední kapitoly. Já zase nebyla nadšená z preferovaného názvu Já a moje kozy, protože je sice vtipný, bohužel čeština má tu nevýhodu, že právě slovo kozy má více významů a ten nejvíce používaný poněkud zavání přílišnými dvojsmysly:-) Takže nakonec vyhrál kompromis - koneckonců můj pobyt na našem kopci občas z kopce vedl právě v onom smyslu, kdy to s námi z kopce skutečně jde.

Myslím, že názvy některých kapitol mluví samy za sebe. Tak třeba:

Psychosomatika je sviňa - jak mne na kopec dokopalo moje zdraví

Ty potvory vám vlezou všude - jak jsme přestavovali dům
Vejce a já - je skutečně o tom, jak jsem začala s chovem slepic
My na konci světa - u nás na kopci tak trochu byl

Jak se z kozy stane pes - jak nám naše první koza hlídala dvůr

Idu do Kúflandu - o libozvučnosti místní mluvy

Host do domu, čagan do ruky - o jedné z největších ( i když někdy nebezpečné) přednosti našeho kraje

Hon na myš - proč nenávidím potkany
Šak si enom náplava - o jedné z největších nevýhod našeho kraje, kde je to samý skutečný rodák

 

Stejný problém byl i s obálkou, na její podobě jsme se také dlouho nemohli shodnout. Ale dle jednoho z mých životních hesel Všechno zlé je nakonec stejně k něčemu dobré, výtvarník Aleš Čuma tak dlouho kreslil a kreslil nové návrhy, až jsme nakonec nejen vybrali vhodný obrázek na obálku, ale rozhodli se mnohé jeho vtipné obrázky využít jako úvod k jednotlivým kapitolám, což původně vůbec nebylo v plánu. 

Tímto děkuji nejen redaktorce mé knihy Gábině Kostašové za podstatné připomínky k textu a společnou práci na na knize, kterou jsme si opravdu užily, ale i Alešovi Čumovi, protože se nad jeho obrázky v knížce stále dobře bavím... 

 

A tak milí budoucí i současní čtenáři mé nové knihy, doufám, že se vám tato čtvrtá kniha, která je zase úplně jiná než moje knihy předchozí (na což si ti, kteří už ode mne něco početli, zřejmě už zvykli a snad mi to nebudou vyčítat:-), bude líbit. A pobavíte se u ní stejně, jako jsem se já sama bavila u jejího psaní…

 

 

Kateřina Dubská

Ukázka: http://www.katerinadubska.cz/blog/2018/11/ukazka-z-knihy-z-kopce-do-kopce-kapitola-my-na-konci-sveta

PřílohaVelikost
krest.jpg249.76 KB
autorka a kmotr.jpg323.94 KB
trigenerace.jpg295.15 KB
autorskyudiv.jpg163.92 KB

Aktuality

Gabrieloviny I.

21.7.2017

Na oslavu dalšího dotisku mého prvního románu Člověk Gabriel jsem začala sepisovat tzv. Gabrieloviny, tj. zábavné historky, které mne v souvislosti s touto knihou potkaly. Ta poslední je z tohoto týdne, kdy jsem se poprvé vyškrábala na koňský hřbet:-) Pokračování brzy...

http://www.katerinadubska.cz/blog/2017/7/gabrieloviny-i

Facebook