Blog

Paměti rockové babičky

Jak se poslední dva roky zabývám svou pátou knihou, stále častěji vzpomínám na všechny své hudební idoly a písně, které se nějakým způsobem zapsaly do mého života. Protože mi pokaždé připomenou určitou situaci, okamžik, den, příjemný večer nebo člověka, který už zmizel v propadlišti minulosti. Asi to tak máme všichni.

To nevymyslíš aneb ukázka magického cochcismu v praxi

Cochcismus - skálopevné přesvědčení, že to co chci, to musím dostat.

Den, o kterém si myslíte, že nikdy nepřijde

Tento článek jsem napsala před lety po odchodu mého prvního psa. Když mne před nějakou dobou požádali o příspěvek do knihy s názvem Se psem mě baví svět, a dozvěděla jsem se, že výtěžek z jejího prodeje půjde na podporu psích útulků, neváhala jsem. A oprášila povídku, o které mi už řada pejskařů řekla, že si ji navzájem posílají a čtou ji právě v okamžicích, kdy je opustí jejich milovaný společník. Jak jsem zjistila, tohle pochopí jen pejskaři, protože mnozí nepejskaři občas kroutí hlavou a diví se, proč tak vyvádíme.

Knihu byste neukradli?

Vždy mě značně otravoval spot na téma: “Kabelku byste neukradli, DVD byste neukradli, ale filmy klidně kradete...” Který se spustil na každém DVD ihned po vložení do přehrávače a nešel přeskočit.  A říkala jsem si: “Proč vyhrožují zrovna mně, která si to právě pouštěné DVD poctivě koupila?”

Asi trpím lignumfobií...

Každý máme nějakou fobii. Někdo se bojí pavouků. To u mě nehrozí, protože jsou u nás šťastní a spokojení, vůbec jim nevadí mé pokusy o úklid jejich výtvorů a s naprosto stoickým klidem přechází i moje komentáře, když se oblepena pavučinami potácím vztekle domem. A co teprve myši! Dřív jsem skákala po židlích a dost ječela, jen se někde v okolí mihl myší ocásek, teď bez mrknutí oka likviduju mrtvé potkany a už u toho ani nezvracím. Někoho může i napadnout, že bydlím na samotě u lesa, protože se bojím lidí. Nene, je to ještě horší…

Gabrieloviny I.

Od té doby, co vyšla v roce 2013 moje první a nejoblíbenější kniha Člověk Gabriel, mě už ani neudivuje, jaké zvláštní věci se právě kolem ní dějí.

Příliš schopný ředitel?

Žilo bylo jedno menší slovácké město. Jmenuje se Uherský Brod a kromě jiného má příspěvkovou organizaci zvanou Dům kultury. Jednoho dne jeho dlouholetý ředitel odešel do důchodu a tak městu nezbylo, než vyhlášit nové výběrové řízení na jeho nástupce. Přihlásilo se 12 uchazečů, kteří předložili své představy, jak hodlají tuto příspěvkovou organizaci vést a jak bude díky jejich vedení ze všech nejlepší.

Co vyšleš, to se ti vrátí…

Přišel mi škaredý mail. Nepodepsaný. Začínal označením mé osoby, kterým se obvykle hanlivě popisuje jedna část ženského těla a končil posláním do pekel. To mezi už si raději nepamatuji, protože jsem nějakou chvíli na ten text nechápavě zírala a pak ho raději vymazala. Ale dobře si pamatuji ten pocit: úžas, rána do hrudníku a taky trochu strach.

Já, Katka a větrná hůrka

Na Větrné hůrce, Bouřlivé výšiny, Vichrné návrší – tak se jmenuje jediný román, který napsala Emily Bronteová a který se stal slavným až po její příliš brzké smrti. Bohužel kritiky, které si ještě stihla přečíst, určitě neprospěly jejímu, už tak křehkému, zdraví na vlhkých a nehostinných blatech, po kterých se procházela a snila. Možná o jiném životě, možná o slávě, možná o muži podobném Heatcliffovi, který ji z těch blat odvede.

Facebook