Já, Katka a větrná hůrka

Na Větrné hůrce, Bouřlivé výšiny, Vichrné návrší – tak se jmenuje jediný román, který napsala Emily Bronteová a který se stal slavným až po její příliš brzké smrti. Bohužel kritiky, které si ještě stihla přečíst, určitě neprospěly jejímu, už tak křehkému, zdraví na vlhkých a nehostinných blatech, po kterých se procházela a snila. Možná o jiném životě, možná o slávě, možná o muži podobném Heatcliffovi, který ji z těch blat odvede. Rozhodně na svých osamělých procházkách nemohla tušit, že se její odmítaný román jednou stane součástí povinné četby i světového kulturního dědictví. Nemohla ani tušit, kolik generací literárních vědců o jejích hrdinech napíše své disertační práce a kolik filmů bude natočeno nejen o Katce a Heatcliffovi, ale i o ní samotné. 

Ve svém pozdním dětství a pubertě jsem její román přečetla mnohokrát, nad jeho stránkami mi pokaždé běhal mráz po zádech, držela jsem palce hlavnímu hrdinovi, kterého jsem litovala a vlastně i chápala, proč se stal tak zlým mužem nelítostným ke svým obětem. Člověk se zlomeným srdcem asi jinak jednat ani neumí. A možná jsem už tehdy v jednom pohraničním městě pod Krušnými horami tušila, že se během svého života přesunu přes celou republiku na jiné hranice a na kopec, kde dují větry pokaždé, když se mění počasí, občas se budu brodit blátem a vedle sebe mít muže, kterému by se Heatcliffovi asi podobal, kdyby se dožil jeho věku.

Bylo to v roce 1985, když jsem poprvé uslyšela tu píseň z obehraného pásku kazeťáku. Seděli jsme namačkaní ve stanu s dřevěnou podsadou, kolem kolovala láhev červeného Kahanu, nedalo se v něm dýchat kvůli rovněž kolujícím Leám a vlastně nikdo kromě mne ji neposlouchal. 

“Co to je za písničku? Ta je úžasná. ” Zeptala jsem se užasle majitele kazeťáku, jinak našeho instruktora povinného vodáckého výcviku studentů prvního ročníku filozofické fakulty. 

“Jo tohle, to je Kate Bush, u nás ji nikdo moc nezná,” prohodil s pohledem upřeným do jednoho výstřihu. Ne mého.

“ Můžeš mi to, prosím tě, pustit ještě jednou?” Snažila jsem se ho probrat z toho výstřihového obluzení.

“ Proč ne,” pravil a mrknul na moji spolužačku Miladu ( s výstřihem), po které tenkrát dost intenzivně jel. 

“Mně to něco připomíná,” řekla jsem zamyšleně. 

“Taky že jo, to se jmenuje Wuthering Heights, a napsala to podle tý knížky.” Milada obdivně vzdychla. 

“Ahá,” vzdychla jsem já a najednou pochopila výkřiky: “Heatcliffe, to jsem já, Katka”, i hudbu připomínající vítr, který dokáže roztrhat šaty a rozbít okno, protože na blatech bez stromu ho nic nezastaví. A úplně viděla ledovou bílou ruku, která klepe na okno a děsí muže, který v tom vichru stejně nespí a přitom touží se jednou provždy připojit k přízraku za sklem. 

“Tu musím mít,” řekla jsem a celý zbytek kursu otravovala instruktora, aby mi tu píseň nejen ještě několikrát přehrál, ale taky natočil. Ještě že byl zamilovaný do Milady, kdo ví, co bych musela obětovat...

Jak šla léta, politické změny a vývoj techniky stále kupředu, dopracovala jsem se až k originálnímu CD, vlastně ke všem, které Kate Bush vydala, a které poslouchám stále dokola, a pak i k jejím videům na Youtoube a dokumentech o ní samotné. A tak jsem postupně zjistila, že nejen píseň Wuthering Heights (1978), ale všechny své písně, které začala skládat už v dětství, napsala Kate sama. A jelikož měla štěstí, že se její bratr kamarádil s Davidem Gilmourem, tak ten k nim jednou zašel na návštěvu, její písně si poslechl a domluvil jí natočení prvního alba v EMI. Wuthering Heights byla vůbec první píseň ženské autorky, která se umístila na nejvyšší příčce britského hudebního žebříčku. Další prvenství -  byla to i první celosvětově známá píseň odkazující na literaturu. Takže když to spočítám, dnes - tedy v roce 2016 - je této mé skutečně nejoblíbenější písni 38 let, stále je naprosto výjimečná a její kouzlo je rozebíráno hudebními kritiky a hudebními odborníky. A Kate skládá dál někde na anglickém venkově, nikdo přesně neví kde, po vydání každého nového alba poskytne pár rozhovorů po telefonu a jen výjimečně se objeví na nějakém předávání cen. I když v roce 2014 vyjela po mnoha desítkách let na své celkově druhé turné, které bylo samozřejmě vyprodáno. Její písně jsou stále jemnější a neuchopitelnější, dají se poslouchat jen tak, že si sednete a přestanete vnímat okolí, u její hudby se totiž skutečně nedá mýt nádobí, utírat prach, natož se bavit na večírku. Chová se jako naprostá antihvězda, která velmi přísně ctí své soukromí a říká, že jestli chce někdo něco vědět o jejím životě, ať si poslechne její hudbu. Má pravdu, je tam úplně všechno. Vím, jak tráví rána – nasloucháním zpěvu ptáků a zurčení vody, a co cítí, když pozoruje svého syna nebo padající sníh, protože nevím o nikom jiném, kdo by hudbou dokázal vyjádřit ticho padajících vloček.

A jak její hudbu za ta léta poslouchám, říkám si, že Kate jednoho dne zmizí, jen tak se rozplyne ve větru a zanechá za sebou jen hudbu, kvůli které se narodila mezi lidmi, i když jinak patří do světa víl. Nebo banshees, jak řekl jeden hudební kritik při poslechu Wuthering Heights.

Jsem přesvědčená, že tahle píseň by se určitě líbila i Emily.

 
 
 

Facebook