Strom roku - bojkovský dub

Tento text byl napsán pro anketu Strom roku 2016, do níž Muzejní spolek Aloise Jaška nominoval bojkovský dub na Cellerově štěpnici (nad hřbitovem). 400 let starý dub se dostal do finále této soutěže a všichni místní budou nejen v neděli 22.května držet palce, aby anketu vyhrál. 

Dub

Když muži ve vycházkovém oblečení a s holemi v rukou vystoupali až nad hřbitov v prudkém kopci, zastavili se a udýchaně se rozhlédli po střechách městečka v údolí, nad kterým se otevřel kraj plný oblin a hlubokých lesů táhnoucích se až za uherské hranice. Na svazích plných drobných políček se pomalu pohybovaly jen sotva viditelné tečky dobytka táhnoucího pluhy, které se namáhavě zarývaly do těžké jarní půdy, na protějším kopci se bělal zámek a na věži kostela pod nimi se rozezvučel zvon. „Další pohřeb, ale tentokrát to není můj pacient, chválabohu, tenhle zemřel zaslouženým stářím,“ podotkl první z mužů a pak zamířil k lavičce pod rozložitým dubem na vyvýšeném návrší. Druhý muž se posadil vedle něj, zvon utichl, pohřební hosté už zmizeli za kostelními vraty a on se zaposlouchal do šumění ještě nedorostlého listí na mohutných větvích a zpěvu ptáků nad jejich hlavami. 

„Takový klid a ticho, jak já vám v té Praze občas skutečně závidím.“ 

První muž jen pokýval hlavou: „Teď už tady opravdu klid je, ale bývaly doby, kdy tahle zemička trpěla a sténala více než jiné. Kolikrát mne napadá, jak bouřlivou má historii, kolik krve zkropilo místní půdu a kolik neštěstí musela všechna pokolení unést. Možná proto má v sobě tento kraj takové kouzlo, o kterém občas mluvíte. Už jsem vám o tom vyprávěl?“ 

„Občas jste se zmínil, příteli, ale co máte konkrétně na mysli?“ podíval se na něj zvědavě muž s ostře řezanou úzkou tváří zakončenou přísnou bradkou. 

„Právě když se dívám na náš kostel, vzpomněl jsem si na jednu z děsivých epizod v životě našeho městečka, ve které právě kostel sehrál svou významnou roli. Napadlo mne to i díky tomu dubu, pod kterým sedíme. Nedávno mi kdosi vykládal, že je starý už čtyřista let, kolik neštěstí a hrůz asi viděl od té doby, co ho zasadili? Občas, když mám práci na některém ze statků nad námi a vracím se, chvíli tady posedím a napadl mne příběh o dvou milencích, kteří se scházeli tady nad hřbitovem, kdy se městečko teprve začínalo rozrůstat od zámku, tehdy opevněného hradu, a oni se se svou láskou skrývali právě pod tímto dubem. Dívka byla z Bojkovic, třeba zrovna z Cellerovic statku, a mládenec z Rudimova, ale byl tady tovaryšem. A tak se jednoho setkali u nějaké muziky, zamilovali se do sebe, a třeba si právě tady, na úplném začátku 18. století a na úplném začátku jara, kdy mezi tajícím sněhem už vyrážela první travička a ptáci začínali teprve nesměle zpívat, slíbili, že se vezmou. Jenže sem táhli hrozenkovským průsmykem Rákocziho vzbouřenci z Uher, Kuruci se jim říkalo, a mládenec se rozhodl vrátit do Rudimova, aby ochránil rodný dům. Svatosvatě si slíbili, že až se ta bouře přežene, tak o ni půjde prosit její rodiče. A pak ti Kuruci přišli, oblehli hrad a vyděšení Bojkovjani se utíkali skrýt do hradu a do lesů, část z nich se ukryla v kostele a mezi nimi byla i ta zamilovaná dívka. Zavřeli se za těžkými dubovými dveřmi a vyděšeně se modlili za záchranu, když na ty dveře začaly dopadat těžké sekery nájezdníků...“ 

„To musela být hrůza, úplně si to představuji...“otřásl se se druhý muž. 

„Jenže pak se stal zázrak,“ pokračoval první, „ do tlupy před vraty dolétla dělová koule až z hradu a rozehnala je. Ani hrad se Kurucům nepodařilo dobýt, a tak co mohli, to vypálili a pobrali a pak celí vzteklí odtáhli dál. I k Rudimovu, který celý lehl popelem a nikdo se nezachránil, povraždili je všechny, i toho mládence. A jeho milá sem pak chodívala plakat, vzpomínat a modlit se za klid jeho duše. Kdoví, možná na památku své lásky vysázela další duby, možná si říkala, že z nich jednou vyrostou mohutné stromy, které pak porazí a udělají z nich stejně těžká dubová vrata, která zachrání další vyděšené před další válečnou pohromou...“ 

„Inu, příteli, máte pravdu, my v té historii dávno minulé málokdy vidíme obyčejného člověka s jeho láskami, touhami a strachy, jakoby existovali jen ti slavní a významní a ti ostatní byli jen mravenci, které je možno obětovat a ani nestojí za zmínku v kronikách. A takto je to přeci stále, i my se jednou staneme součástí historie a jako ti mravenci zapadneme v zapomnění...“ 

„Právě ve vašem případě, milý pane profesore, nemám obavu. Vy jste totiž jedním z těch, kteří mají tu moc historii psát a především měnit. No, nekruťte hlavou, já už to o vás vím dlouho. Ale pevně věřím, že podobné hrůzy jsou již za námi, vstoupili jsme přece do nového století plného nových poznatků, svobodnějšího a osvícenějšího než dříve, nás už jistě nic podobného nečeká...“ 

„Jak ráda bych se mýlil a vy měl pravdu, koneckonců jako lékař víte mnohé o lidské bolesti, která nás provází i bez zbytečných válek. Ale stále silněji cítím, jak je dnešní svět napnutý a v mnohých zase klíčí myšlenky na válku, a toho je potřeba se bát...“ povzdechl si jeho přítel. 

„No vidíte, a to je právě ten důvod, proč jsem vás pozval na návštěvu! Jsem totiž přesvědčen, že je nutné, aby člověk jako vy zasedl v říšském parlamentu a zazněl v něm i váš hlas, proti válce a pro nutný pokrok...,“ první muž se zvedl z lavičky, nadšeně rozhodil rukama a s úsměvem jimi ukázal na krajinu kolem. „Já už vám tady v kraji připravuji půdu, měl byste být poslancem právě za nás! A pojďme už, čeká nás ještě dlouhá cesta k vašemu oblíbenému místu.“ 

Zabraná do vážného hovoru vydala se ona dvojice podél řady vzrostlých dubů až k Hradské nivě, kde býval posvátný háj dávných Keltů. Dub nad hřbitovem dál šuměl světlounce zeleným jarním listím, zněl ptačím zpěvem, a někde hluboko v něm, ukryt v jeho letokruzích, zněl pláč nešťastné dívky nad ztraceným milým. 

Psal se rok 1906 a tehdy se Tomáš G. Masaryk, i díky radě svého přítele - bojkovického lékaře dr. Tilicha, konečně rozhodl stát se říšským poslancem za Valašsko.

 

PřílohaVelikost
stromroku.jpg583.58 KB

Facebook