Ukázka z knihy Z kopce do kopce - kapitola My na konci světa

Jsou chvíle, kdy usilovně přemýšlím, jestli se dostanu dolů autem a hlavně jestli se pak dostanu tím autem nahoru. Dům jsme koupili v létě a převážně vyschlá úvozová cesta vypadala sjízdně. Pořádně začalo pršet až poté, co jsme podepsali smlouvu a zjistili, že se z naší cesty stala trasa vhodná pro trénink rallye na blátě. Jak pravil jednoho dne můj servisman: „Teda, já vím, že jste chtěla terénní auto, ale asi ani výrobci netušili, kudy budete denně jezdit.“

Jak se léto překulilo v podzim a pak v zimu se spoustou sněhu, situace začínala být kritická. Sice jsem nadělala zásoby pro případ odtržení od světa, koupili jsem traktor a pořídili k němu radlici na odhrnování sněhu, protože se k nám běžný odhrnovač sněhu nevyškrábe, ale postupně nám došlo, že s fatalismem dlouho nevydržíme a také se někteří musí každé ráno dostat do práce a do školy. A my s tou cestou vedoucí od vesnice mezi loukami, které naší snahou o dopravu začínaly trpět (a to mi také vadilo), musíme něco udělat. Na radnici nám sdělili, že nám zatím nepomohou, protože cesta k našemu domu není obecní a každý její metr patří jinému majiteli. Takže ji ani nemohou zpevnit, protože to by byl zásah do vlastnických práv a obecního rozpočtu. Prý musíme vydržet do plánovaných pozemkových úprav, které budou řešit právě dostupnost sídel a pozemků. Ale bohužel neví, kdy to přesně bude. Nicméně jednu pozitivní zprávu pro nás mají, a to tu, že cesta je zaužívaná už několik desítek let, takže se stala cestou oficiální a tím pádem ji nikdo z majitelů nemůže přehradit. A že se nám diví, když jsme koupili ten dům, že nás nenapadlo, jak se k němu v zimě, na jaře, v létě i na podzim dostaneme. No, prostě ty výhledy...

Po dalších týdnech blátivého rallye jsme raději zajeli do nejbližšího kamenolomu a objednali několik fůr kamení s přesvědčením, že bude pro všechny lepší, když budeme jezdit pořád jen po jedné a zpevněné cestě, nebudeme z dopravní nouze vytvářet cesty další, a že to musí pochopit všichni majitelé přilehlých luk a metrů cesty. Jenže.

Tehdejší předseda místního zemědělského družstva měl totiž informátorku, které se říkalo Babulena. Bydlela hned vedle silnice, po které ty fůry s kamením jezdily. Jak jsme se později dozvěděli, už její otec chodíval s čerstvými zprávami o svých spoluobčanech na různé instituce, které byly za rozvinutého socialismu hodně zvědavé na utajený život svých oveček, a některé zvyky se v rodinách zřejmě dědí. Muselo to být pro Babulenu po revoluci těžké, když zjistila, že osvěd- čené naslouchající instituce mají teď velkou práci s pálením a skartováním informací, které za ta dlouhá léta nasbíraly, a o další už nikdo nestojí. Asi ji to sebralo natolik, že zamířila na místní policejní stanici, kde tvrdila o svém sousedovi, že je mimozemšťan, v noci jí prochází zdí až do ložnice a k tomu jí krade krásné vyšívané obrazy, když tou zdí prochází zpátky přes obývák. A další soused se jí jen tak z plezíru strefuje vzduchovkou do satelitu na střeše. Na nové radnici o podob- né informace také moc nestáli, takže jí zbylo jen místní zemědělské družstvo.

Informační deprivace měla u této dámy další zajímavý důsledek, stala se z ní místní palička. Jak vypuklo jaro, začaly ji svrbět sirky v ruce a pravidelně vypalovala trávu na své zahrádce za vesnicí. Což se jí občas vymklo z ruky a ten oheň taktéž. Už tak pochybnou popularitu v naší dědině si ještě víc poškodila tím, že občas vypálila trávu i sousedům, kteří si ji šetřili pro ovce a nakonec byli rádi, že se Babuleně nepovedlo upéct skopové ve velkém. Stížnosti nezabíraly, protože Paličova dcera byla čím dál tím více mimo a nedalo se s ní domluvit ani na přestupkové komisi, která to nakonec vzdala a veškeré další stížnosti končily pokrčením ramen a slovy: „Co chcete, je to chudák ženská, trochu jí přeskočilo.“

Zrovna víkend před dnem, kdy jsme se rozhodli na vlastní náklady zpevnit cestu přivezeným kamenem, se konaly místní hasičské závody. Družstva se potila v prvním předletním vedru, poctivě plnila zadané úkoly koordinovaným pobíháním po hřišti, rozmotáváním a smotáváním hadic a všichni se těšili, jak pak zasednou do stínu pod stromy, aby trochu pojedli a popili po dobře vykonaném díle. Jenže Babulena opět pálila trávu. Tentokrát zafoukal silný vítr, vyschlá tráva to vzala plamenem k nedalekému lesu a všech sedm právě přítomných hasičských družstev mělo co dělat, aby les zachránilo. Pro jistotu si přivolali i další hasičská družstva, která se původně do soutěže nenominovala. Celý zbytek dne to kolem nás troubilo, smrdělo kouřem a vzduch se tetelil hodně peprnými nadávkami. K nedopitým a už mírně zteplalým bečkám piva se hasičská družstva propracovala až pozdě večer. Paličova dcera měla poněkud černé svědomí a rozhodla se ho vybílit tím, že se o berličce odbelhala na družstvo a práskla na nás to kamení sypané na cestu. Předseda, který měl zřejmě problém s tím, že do výměry na zemědělské dotace uvedl i cestu a pozemky určené jako ostatní a ještě nedávno zarostlé travou, si uvědomil, že při dalších kontrolách asi nevysvětlí, jak seče trávu i na kamení, a vydal se nám ho zatrhnout. Babulenu si vzal s sebou.

A tak jsme stanuli uprostřed kopce na cestě zpevněné jen způli, proti sobě rozezleného předsedu družstva a starou paní ve vytahaných teplákách opírající se udýchaně o hůlku. Ta měla předsedovi dosvědčit, že tam, kde tu cestu vysypáváme, nikdy žádná cesta nevedla a právě ona si to za ta dlouhá léta svého, na informace bohatého života pamatuje. A že tím pádem porušujeme zákon a uvidíme, co s tím předseda udělá.

„Jak to, vždyť už i na leteckých mapách z padesátých let je ta cesta vyfocená, takže jak to, že tadyma nikdy nevedla?“ zeptal se můj muž ještě klidným hlasem.

„To nemožete vědět, že šla tá cesta právě tadyka, tady pani tvrdí, že šla tadyma nad remízkem, že jo, pani?“ Palička horlivě kývala a psím pohledem sledovala stále brunátnějšího předsedu.

„Jo tak, vy ste si na nás přived i sekretářku, že?!“ brunátněl už i můj muž. Koneckonců, stále bylo vedro.

„Jakú sekretářku? To je pani, které věřím, protože tu žije na rozdíl od vás celý život!“ kontroval předseda osvědčeným místním argumentem.

„Ahá,“ nevydržela jsem to já. „Takže vám vadí, že my vám rozjíždíme louky, ale nám to přece vadí taky, a proto s tím chceme něco udělat, abychom po těch loukách nemuseli v dešti dál jezdit. Tak v čem je problém?“

„Že si děláte, co chcete, neměli ste se sem stěhovat a děláte cestu tam, kde byt nemá. Šak i tady pani to řiká,“ zopakoval předseda.

„A že vám právě tato pani poškodila tento víkend mnohem více luk než my, to vám teda nevadí? A pořád jej věříte?“ ušklíbl se Jura a Babulena poněkud zbledla.

„Cože? Jak poškodila?“ zarazil se předseda, Babulena poodstoupila a nepatrně se natočila směrem dolů po cestě.

„No, kdo myslíte, že zavinil ten požár o víkendu? Ona přece...“ kývl hlavou Jura směrem k už zcela otočené a nenápadně se vzdalující udavačce, která právě tuto skutečnost nějak vynechala z jinak bohatých informačních zdrojů.

Do té doby brunátný předseda silně zezelenal a výhružně se otočil směrem, kde ještě před chvílí stála Paličova dcera. „Pani, to VY??? Už zasa?“

Ta se zastavila, pootočila a vyděšeně pípla: „Já sem enom pálila trávu na zahrádce.“ Zapomněla dodat, že u toho spálila i vlastní chatku, několik hektarů budoucího sena a málem les, znovu se otočila směrem dolů z kopce a spáchala vlastní životní rekord v návratu domů. Když zmizela za zatáčkou, předseda se konečně znovu nadechl a rozpačitě si mnul pleš.

„Aha, no, tož co s tím naděláme? Tak víte, co? Jestli mně podepíšete tu smlúvu na pronájem tých vašich luk, jak sa pořád nějak nemožeme dohodnút, tak do tej smlúvy dáme, že možete jezdit po tejto zpevněnej cestě, a už sa nebudeme dohadovat, co říkáte?“

A tak jsme si plácli. Stejně jsme mu tu smlouvu chtěli podepsat, ale nějak se nám s ním těžko dohadovalo, protože měl osvědčený způsob jednání s místními – rovnou křičel. A to se nám poněkud nelíbilo...

Cestu jsme nakonec zpevnili celou, předseda byl spokojený, my taky a Paličova dcera přišla o poslední zdroj zábavy. Protože když se opět pokoušela předat nové informace na posledním místě, kde jí dosud naslouchali, byla nemilosrdně vykázána a zakázána. Od té doby to s ní šlo definitivně z kopce, nakonec skončila v LDN a všem jejím sousedům, ze kterých dělala mimozemšťany, se skutečně ulevilo. Ale bylo jim jí přece jen trochu líto, kdo z nás by chtěl tak smutně skončit...

„Mamo, tak tento kotel, ten nám vydrží až do konca světa!“ řekl zřejmě pan Hodulík paní Hodulíkové, když dostavěli před téměř čtyřiceti lety dům, který jsme my pak přestavěli a pře- mýšleli nad tím, jestli máme v rámci přestavby stávající kotel vyměnit a nebo počkat, až doslouží.

„No, vypadá bytelně a zachovale, šak uvidíme...“ pravil můj muž. A my jsme uviděli...

Ten rok, který začal požárem, měl totiž podle starých Mayů skončit úplným koncem všeho. Což mi poprvé připomněl instalatér už v létě.

„Vy máte ale knih, a to máte všecky přečtené?“ zeptal se mne, když si uklízel nářadí do brašny a obdivně obhlížel moji knihovnu. Která stále ještě nebyla úplně hotová, znáte to rčení o kovářově kobyle, a já ji naopak považovala ze velmi nedostatečnou, protože se v ní krčila asi tak třetina mých knih. Zbytek čekal v bednách, až se konečně vybuduje nový systém polic, do kterých jsem doufala nacpat ty zbylé dvě třetiny a zařekla se, že už další knihy vážně kupovat nebudu. Protože mi začalo být líto mých dětí, jak budou po mé smrti jednou řešit, co si s tolika knihami počnou, když budou mít své vlastní knihovny obsazené.

„Cože? To je jenom část, já jich mám mnohem víc. Proč vás to zajímá?“ zeptala jsem se pána v montérkách, který právě zkoumal hřbety knih a pokyvoval spokojeně hlavou.

„No, víte, já též hodně čtu. Takové ty knihy o mimozemšťanoch a věcách, kterým ludé moc nerozumíja. Teď nedávno sem sledoval jeden hodně zajímavý film o těch kruhách v obilí a mluvili tam o konci světa, tož sem si říkal, že sa vás optám, co si o tem myslíte. Já od tej doby hodně přemýšlím nad tým, co nás koncem roku vlastně čeká.“ Zkoumavě se na mě podíval a já udiveně zjistila, že spřízněného čtenáře člověk občas potká na místech zcela netušených. Třeba doma v koupelně.

„Taky jsem to viděla, ale já myslím, že to je nesmysl, mně se na tom spíš líbí ta myšlenka, že končí starý svět a začíná nějaký nový, o kterém ještě nevíme, co od něj můžeme čekat, všechno se začne asi měnit a to staré bude praskat a mizet a přijde něco nového... Nedáte si kafe?“

„Ahá, tož to je též zajímavý pohled... Ale dám, děkuju, ono to u vás bylo celkem rychlé. No víte, jak sem byl tam nahoře v kúpelce, tak sem sa díval, jaký máte krásný výhled do celého kraja, až mňa z teho napadlo, že vy odsáď vidíte všady, a jestli koncem prosinca přiletíja ty mimozemšťani, tak vy je uvidíte jako první... Jo, díky, mléko si dám též...“

Když po družné čtvrthodince debaty vzdělanců odešel, chvíli jsem postála u okna, pozorovala kraj před sebou a najednou si představila, jak nebe potemní a dolů na zem se budou snášet létající talíře s pro nás neznámým obsahem...

Že tahle možnost vrtá hlavou i lidem, do kterých bych to nikdy neřekla, mi došlo v místní hospodě. Kde se zásadně nemluví o politice ani většině dějů, které se odehrávají za našimi humny, rozebírají se převážně místní drby, chovatelské nebo myslivecké úspěchy či potřeba nějaké spolupráce při budování a opravách příbytků. I tam se najednou debatovalo o možném konci světa, a to dosti bouřlivě. Mnozí si ťukali na čelo, mnozí se přeli, že ti Mayové to zapíchli 21. 12. 2012 jenom proto, že jim došel materiál při tvorbě kalendáře tesaného do kamene a nic dalšího se jim tam už nevešlo. To ví přece každý. A pak se raději všichni svorně napili se slovy: „Stejnak s tým nic nena- děláme, tož si poďme užít, co kdyby náhodou...“

A pak přišel ten den. Vůbec nic se nedělo a mimozemšťani nikde. Jen dole u vchodu do domu i kotelny se ozvaly podivné zvuky. Takové jakési klokotání... Když jsem ostražitě vyrazila po zvuku, po předsíni, kam vedou dveře z kotelny, se rozlévala podivná černá hmota. A já se vyděsila, že už jsou tady a přemisťují se zkapalnění. Abych následně zjistila, že praskl kotel, ze kterého teče voda jinak tekoucí do bojleru, a to černé jsou holt saze. Za tři dny měl být Štědrý večer, venku mráz mínus sedm, všechny prodejny kotlů už měly inventury a zavřeno. My mohli zatopit jen v kachlových kamnech v kuchyni, která jsme pořizovali spíše pro budování atmosféry, a všichni jsme spali v jedné místnosti kolem kamen, abychom nezmrzli. 23. 12 se nakonec zadařilo. Jeden náš známý ve vesnici, který se právě chystal do důchodu a končil s topenářskou firmou, měl kupodivu jeden kotel schovaný pro strýčka Příhodu, kdyby náhodou odešel ten jejich doma, a uvolil se nám ho nejen uvolnit, ale také namontovat. A tak jsme ho velmi vřele, i když s drkotáním zubů, protože teplota klesla už na mínus devět, uvítali společně s jeho bratrem, který byl po operaci kolena a tím pádem o berlích a pomáhal spíše radou či podáváním potřebných nástrojů. Přiložili jsme ruku k dílu a večer se konečně ohřáli. Samozřejmě že od nás oba řemeslníci odcházeli poněkud oslivovicováni, berle se rozjížděly na ledovce a dodnes mají své stálé místo v našich srdcích, protože nás nene- chali o Vánocích zmrznout jako ty broučky v chaloupce pod jalovcem.

Aby to nebylo všechno, na Silvestra přišlo oteplení a nám se zkazila voda ve studni, kterou jsme nějak zapomněli po nastěhování vyčistit, protože nebyl čas ani potřeba. Čističi studní se k nám na kopec nedostali dříve než za další dva měsíce, kdy zase pořádně mrzlo a nemuseli se brodit blátem. My jsme do té doby pili vodu ze studánky, rozpouštěli sníh, vozili vodu v kanystrech od sousedů a koupali se ve vodě mírně páchnoucí po žluklých vejcích.

On měl ten pan Hodulík pravdu, kotel vydržel do konce světa, studna jenom kousek přes, jen ti mimozemšťani chválabohu nepřiletěli.

S cestou je to pořád stejné. Sice už začaly pozemkové úpravy, které nadělaly mnohým vrásky, než jim vysvětlili, že opravdu nepřichází nové znárodňování, takže o své pozemky tentokrát nepřijdou. Na rozdíl od reforem před padesáti lety je s nimi stát slušně smění nebo vykoupí tam, kde bude potřeba vytvořit obecní cesty nebo jiná bohulibá opatření. Ale ještě nějakou dobu potrvá, než skončí, a pak se budou muset na tu cestu najít peníze... To nevadí, i malé světýlko ve tmě člověka potěší... A možná nám tu cestu jednou i zpevní a dostaneme se slušně domů, auto nebude potřebovat každou chvíli nové tlumiče a výměnu plastů na bříšku a při každé pořádné vánici nebudu muset přemýšlet, jestli zase někde neuvíznu v závějích navátých zrádným větrem. Zatím nejdelší rekord v závěji bez možnosti úniku mám pět dnů, než se k nám těžkými nánosy mokrého sněhu vyhrabal traktor z místního družstva, se kterým máme už vztahy přímo ideální. Když mi tenkrát konečně vytáhli auto, zajela jsem nakoupit do místní samoobsluhy tragicky docházející zásoby a připadala si jako ve velkém světě shoppingu a hlavně konečně zase mezi lidmi.

„Ale mosíte sa smířit s tým, že jak budete mít tu pořádnú cestu, budú vám tam jezdit davy lidí a už žádná samota,“ pravil starosta při poslední debatě o řešení naší cestní situace.

Co naděláme, za všechno se platí. Když nám postavili nad loukou asi rok poté, co jsme se nastěhovali, rozhlednu, která se okamžitě stala turistickou atrakcí, stejně kolem našeho pořád někdo trajdá, i když pěšky. Jiní jsou na tom hůř, prasečák nebo hypermarket by byl asi mnohem větší rána... 

 

 

Facebook