Když se rozhodnete instalovat nový operační systém na svém počítači, protože na tom opravdu zastaralém, který vám dlouhá léta věrně sloužil, vám najednou začne všechno zadrhávat a všechny nové potřebné aktualizace už bohužel nejsou s tím starým systémem kompatibilní, připomíná to život. Ve kterém jste si už také zvykli a najednou vše podivně zadrhává a volá po změně. Jenže čím je člověk starší, tím více se mu nechce měnit již zavedené. A také tuší, že ta potřebná aktualizace nebude zadarmo. V mém případě jsem se kvůli starému systému musela nejdříve vzdát hraní mé oblíbené hry Scrabble online, kvůli nějaké zlé Ťavě nebo Javě a její nové verzi. A pak mi postupně začal sdělovat Youtoube, Česká televize, DVTV a další a další, že je to sice mrzí, ale na mém starém systému si je už nepustím. Začínala jsem si připadat poněkud odstřižená od světa.
Když se nakonec pro změnu rozhodnete, musíte nejdříve zjistit, jestli ji zvládne i váš hardware. V mém případě počítač iMac, který jsem si pořídila, protože se mi hrozně líbil jeho design a Microsoft mi přestal být sympatický. Odborníci pravili, že můj Macík (to víte, je to důležitá součást mého života, tak mu nějak říkat musím) zase tak zastaralý není a nový software zvládne.
A tak si na radu odborníků zazálohujete všechno, co vám připadá důležité, probíráte se balastem, který se vám za ta dlouhá léta na počítači nahromadil a na který jste už stejně zapomněli. Objevíte spoustu dokumentů, které jste předtím marně hledali a neustále zvažujete, jestli ty tisíce položek stojí za uchování. A protože zálohovací disk má přece jen omezenou kapacitu, musíte se s mnohými rozloučit, stejně jako se starými šaty, které stejně nenosíte a ani nevíte, že je máte ve skříni, ale při vytažení na světlo ve vás probudí spoustu vzpomínek. Vyhodit - nevyhodit, to je otázka. Disk je plný, takže provedete znovu probírku své nejen počítačové minulosti a musíte být ještě tvrdší.
A pak to přijde.
Počítač po instalaci nového systému před vámi stojí jako nepopsaná a prázdná školní tabule. Jenže nejdříve se do něj musíte dostat. Uznávám, všichni IT lidi teď asi nechápou mé problémy, protože ty pochopí jen někdo, kdo se stal pouhým uživatelem.
A tak jsem svého Macíka odhodlaně zapnula. Hned se začal ptát. Na heslo. Které jsem si sice zapsala, ale do poznámek v počítači, které se samozřejmě vymazaly. Po několika marných pokusech si vzpomenout jsem musela vymyslet heslo nové. A jako správný uživatel středního věku chytla nerva.
Internet nejel. Jak jsem zjistila už před lety, počítače značky Apple se občas s Wi-fi, které se zase kamarádí s Windows, odmítají bavit. Pak musíte koupit v nejbližším iStoru (tím mě taky ten Jobs dostal, jeho obchody jsou prostě pro estéty) jakési udělátko, které zapnete do zásuvky a konverzace může začít. Ovšem pod jiným jménem sítě, než jste byli zvyklí. Připomenulo mi to rozvod, kdy se bavíte už jen přes právníka a pak si raději změníte i příjmení. Takže jsem udělátko našla a zvykám si na novou síť.
Na svém počítači především píšu. Texty. Ve Wordu. Ten taky zmizel.
První telefonát příteli na telefonu přes Apple mi to bohužel objasnil: na nový systém - nový software, který je nutno koupit na Apple Storu. Nervy vibrují ještě více, protože obchod je sice rád, že si chci něco zakoupit, ale chce po mně to původní heslo. Na které jsem si pořád nevzpomněla. Po půlhodině, kdy mi pořád posílá nějakou nápovědu a stále se mě na něco ptá, si dokonce dovolí mi napsat, že část mého hesla odpovídá tomu starému, takže jestli si to prý nechci ještě rozmyslet. Začínám být hysterická.
Po hodině, dalších telefonátech a konzultacích se na mé obrazovce konečně objeví Pages. To jsou nějaké Stránky, které se kamarádí s Wordem i Excelem, ale dávají jasně najevo, že jsou mnohem lepší, sofistikovanější a pohodlnější než tyto dva ubohé programy od Gatese. Jenže jsou úplně jiné, obvyklé způsoby obsluhy, na které jsem byla tak dlouho zvyklá, nefungují a musím se je naučit. Prostě se v nich nevyznám. Začínám si zoufat a litovat, že jsem si nenechala svůj starý dobrý operační systém. Čert vem nějaké ČT a DVTV, protože všechno na monitoru přede mnou je úplně jinak, všechno je nové, ničemu nerozumím... Kde je můj starý dobrý Mac, proboha?
Při přetahování ze záložního disku zjistím, že jsem vylila vaničku i s dítětem, protože jednu důležitou složku obsahující 15 let práce jsem v rámci velkého úklidu bohužel neuložila.
Z kalendáře zmizela všechna data, poznámky jsou v čudu, proč mě to nenapadlo si je také stáhnout? A na monitoru se mě někdo neustále a průběžně ptá, jestli nechci ještě tohle a nebo tohle, najednou je na mne té jejich angličtiny příliš a řvu na svého aktualizovaného Macíčka, ať už mi dá konečně pokoj. Pak ho raději vypnu, aby se neurazil. A jdu si pustit Vraždy v Midsomeru. Ty mě vždycky uklidní.
Pak se stane zázrak. Když ráno zase zapnu počítač, uvědomím si, že je vlastně ten nový Macík docela sympatický, stačí se uklidnit, nechat si poradit, občas něco vyzkoušet a divit se, jak je jeho obsluha intuitivní. Proč jsem se včera tak rozčilovala, divím se stále více. Ty ztracené dokumenty nějak pohledám v mailové schránce (ještě že ji vymazávám, až když skutečně praská ve švech), vzpomínám, co vlastně bylo v kalendáři, no, buď se ozvou, nebo tam prostě nemusím chodit… Macík jede jako máslem namazaný, nezasekává se a neškytá, vždyť to přece zvládnu. Asi jsem se přes noc přeinstalovala i já.
A tak je to se vším. Když přejdeme na nový systém, musíme mnohé už zajeté postupy odhodit a rozloučit se, nechat si jen to skutečně důležité, přestat lpět na zavedených zvyklostech a smířit se i s případnými ztrátami. A uvědomit si, že nám náš nový systém nabízí doposud netušené, už se nezadrhává a všude nás pustí. Vlastně mi připadá až zábavné, že se ten můj nový operační systém jmenuje El Capitan. Asi jsme spolu vypluli na moře zcela nových možností. Některé využiju, některé ne, ale hlavně vím, že tam jsou a když budu chtít…
