Hendrixova kytara

Těšme se (i když se to musíme znovu učit)!

Když jsem loni v lednu odevzdala rukopis své páté knihy s názvem Hendrixova kytara, napadlo mne, že jsme se během posledního roku nějak odnaučili těšit se. Protože můžeme plánovat, co chceme, stejně nakonec vyhlásí další nouzový stav a máme po těšení. A tak jsem se rozhodla, že se budu jakožto, někdy až naivní, optimista těšit stejně. Jelikož mi po dobrovolné karanténě u počítače začalo chybět setkávání s kamarády, večírky, na kterých lze upustit páru a přijít na jiné myšlenky, a koncerty, řekla jsem si, že nebudu čekat, až mne někdo na výše uvedené pozve a pozvu se sama. A také pozvu spoustu lidí, které jsem už dlouho neviděla a opravdu mi chyběli.
"Tentokrát to bude křest s koncertem a pořádným večírkem!" oznámila jsem rodině, přátelům i vydavateli. Kniha měla vyjít začátkem května a my všichni doufali, že tou dobou už budeme žít jako dříve. 
Jenže pak nastaly další zajímavé časy, na které raději nevzpomínat, a všechno bylo jinak. Nouzový stav, karanténa, home office a distanční výuka se podepsaly i na Hendrixově kytaře, a já byla nakonec ráda, že šla do tisku aspoň koncem května. Plánovaný křest v půlce května se tím pádem nekonal z více pochopitelných důvodů. Stejně by lilo. Ale to původní těšení dostalo dost zabrat.
Když jsem se dozvěděla, že Hendrixova kytara skutečně vyjde 23.6.2021, už i mne ten optimismus nějak přecházel a uvědomila jsem si, že se těšit bojím. Aby se zase něco....
Dle toho vypadalo i plánování křestu. Velmi opatrně. Nějak jsem přestávala věřit, že najdeme to správné místo (majitel toho původního se taky odnaučil těšit a plánovat), že všichni členové pozvané kapely budou mít zrovna volný termín a že seženeme i potřebné vybavení pro pořádání rockového koncertu. Nějak jsem přestávala věřit, že to skutečně vyjde. Místo se našlo, kapela může, zvukař taktéž, koncerty venku jsou už povolené... Nemohla jsem tomu uvěřit a jen velmi pomalu ze mne opadávala získaná slupka nedůvěry, že by ty zajímavé časy skutečně končily.

Hendrixovu kytaru jsme nakonec pokřtili skutečně rockově - pivem. Kapelu R.U.R Group účastníci ani nechtěli pustit domů a přišli ti, co přijít měli.

Kniha je ještě takové knižní miminko, teprve se učí chodit po literárním světě a vypadá to, že ten netradiční křest jí odstartoval k pořádnému pochodu!

Kateřina Dubská

A pak přišel ten večer. Na Artu dávali opravdu zajímavý dokument o Beatles a mne při jeho sledování napadalo, jak si je život většiny slavných hudebníků (teď se bavíme o bigbítu čili rocku) v mnohém podobný a vlastně je to až klišé - nejdříve na ně přijde hudba a hrají na vše, na co se dá aspoň trochu hrát, pak potkají stejně zblázněné spřízněné duše, založí první kapelu, hrají po garážích a laciných klubech, potkají prvního manažera a podepíšou značně nevýhodnou smlouvu. A jsou šťastní, že můžou hrát a ještě jim za to platí. Hrozně je baví stoupat až nahoru, zruší nevýhodnou smlouvu, najdou si nového manažera a najednou mají všechno - slávu, peníze, i každou, na kterou jen pohlédnou. A zjistí, že sice můžou úplně všechno, jenže ta sláva má svůj rub i líc a začíná je ničit.. Takže zákonitě přijde krize. Drogy, hádky, únava... Někdo to nepřežije, někdo hraje i v sedmdesáti. (Já totiž čtu hrozně ráda životopisy, víte?:-)