Kde se vzal Gabriel?

Před několika lety se mi zdál sen. 
O dívce s očima jako hvězdy, která sedí na starém šátku na cestě před cikánskou vesnicí, zalévána proudy deště a spalována sluncem.
A přibližně v té době jsem absolvovala terapii zvanou Rodinné konstelace a jedním z úkolů, který jsem si zadala, bylo hledání vlastní identity. Od malička se totiž cítím jako člověk, který vlastně nikam nepatří, v partičkách mého dětství jsem pobyla vždy jen chvíli, v dospívání záviděla svým vrstevníkům jejich scelené party, ve kterých se vydávali okoušet první kroky k dospělosti a čím jsem byla starší, tím palčivěji si uvědomovala, že můžu být sice v každé skupince či okruhu známých nebo přátel, ale jsem v nich účastna vždy jednou nohou, kterou mohu vždy vystoupit a vstoupit do jiné, zcela odlišné. Jak se pozvolna rozpadala naše původně velká a členitá rodina, najednou jsem zjistila, že i okruh mého příbuzenstva, se kterým udržuji vztahy, je čím dál užší.
I v pracovním životě jsem někam patřila, ale nikdy nebyla pevnou a nedělitelnou součástí, mohla jsem být všude a zároveň nikde. Člověk se spoustou známých, kamarádů a přátel, kteří pozvolna odpadali, jak se naše cesty rozdělovaly a z mnoha přátel se pozvolna stávali spíše známí. Celý život mne to trápilo a toužila jsem po tom, být jiná. Jak se z extroverta stával čím dál větší introvert, zjistila jsem, že samota, které jsem se vlastně vždy bála a nedokázala ji ocenit, může být naopak příjemná a obohacující.
Až jsem z života velice aktivního městského intelektuála nakonec vystoupala na kopec, na samotu u lesa, kilometr nad nejbližší vesnicí. A tady jsem dopsala svou první knihu, která se rodila v době plné sněhu a zimy a po letech, opět uprostřed zasněžených kopců, dokončila poslední autorskou korekturu a s těžkým srdcem se rozloučila s hlavní postavou své první knihy.

Asi mi hodně pomohlo právě ono sezení rodinných konstelací, kde jsem začala pátrat po důvodech toho, proč má rodina byla vždy trochu jiná než ostatní, proč se mnozí členové mé rodiny potýkali s obrovskými problémy a jejich osud je samotným námětem na román. Při poslouchání rodinných rozprávěnek u kuchyňského stolu totiž několikrát, velmi opatrně, zaznělo i vysvětlení, že totiž kdysi dávno, v úrodném kraji pod Buchlovskými vrchy, odkud pochází rodina mé babičky, žil prapradědeček, který obchodoval s koňmi, jeho předci přišli z Balkánu a kdovíjak to vlastně bylo, vyprávěla prateta Pepča, rodinná paměť a chodící kronika. „A přece víš, že se naše maminka za svobodna jmenovala Gabrielová,“ šeptala tehdy tajuplně mojí babičce. Na severu Čech, kde moje rodina nakonec zakotvila, byly vesnice a města vyprázdněné poválečným odsunem původních obyvatel, zaplňovány náplavami z celé republiky, přilákanými sem prací a snadno dostupným bydlením i znovu osidlovány násilně stěhovanými slovenskými Romy. A asi ani tehdy nebylo radno se takovými kapkami krve kolujícími nám všem v žilách, chlubit. Takže jsem se po letech rozhodla zabývat se tímto jen šeptaným předkem, protože v rodinných konstelacích, i když dodnes tak úplně nechápu, jak je to vlastně možné, lze zjistit a vykopat mnohé, už dávno pohřbené.

Objevil se a projevil se. Člověk - jiný a se zcela odlišným přístupem k životu. Který se zeptal své ženy, trápící se nad tím, jak se její muž nedá vlastnit a ona má pocit, že na ní vidí jen to břicho a kupu dětí, které z něho vzešly, proč takto pořád přemýšlí. Vždyť on přece miluje celý svět a ona a děti jsou tím světem, vidí je všechny stejně a má je všechny stejně rád...A ona mu odpověděla, že takto přemýšlí, když on není doma, ale jakmile zase vstoupí do dveří, slyší znovu všude muziku a to přemýšlení ji přejde. Ale také si na zádech nesl obrovské klíště odmítnutí a předsudků těch druhých. A mně se moc líbil.

Konečně jsem naplno pochopila, proč mne Romové vždy fascinovali, připadali mi blízcí a proč jsem několik let před tímto setkáním měla potřebu založit nadační fond Verda, který je jen malou, a snad i užitečnou, kapkou v moři jejich obrovských problémů. Proč mi vždy dělaly tak špatně první zprávy o rodinách probuzených ze spánku holohlavými fanatiky, kteří si tím, že vezmou do ruky basebalovou pálku a zaútočí na ty nejslabší a nejohroženější, řeší většinou jen vlastní bolavé podvědomí.

Gabriel tedy vstoupil do mého života a vzpomínka na setkání s ním mne nakonec přiměla usednout k počítači a začít psát příběh, který je vlastně jakousi pohádkou, jen zvolna klouzající po neklidných vlnách historie, přestože právě v pohádkách se ukrývá tisíciletá moudrost našich předků.  Nechala jsem ho „cigánit“ a vsouvat do mé hlavy další a další řádky, projevené na procházkách sněhem křupajícím pod nohami. Rodil se dlouho, přepisováním i upravováním, ztrácením i nalézáním a těžkým autorským škrtáním i zamilovaných vět, které mi nasadil do hlavy a ony jen plynuly na klávesnici. Když jsem si četla svoje řádky upravené řadou korekcí, uvědomila jsem si, že jsem napsala příběh člověka, jedno jaké rasy, který se snažil svůj život žít svůj život v souladu s přírodou a zákony, které fungují nezávisle na „pravdách“, které jsou nám stále předkládány a pak platí jen pár let.

Protože je „Člověk Gabriel“ převážně smyšleným příběhem, zasazeným do doby přelomu dožívajícího světa tradic a nové doby, mohla jsem si pohrát s historickými postavami, z jednoho hraběte udělat dva, inspirovaná místními zkazkami o jeho obrovském apetitu a řadě nemanželských potomků, přece jenom zidealizovat ne právě lehké postavení moravských Romů a více méně se nechat inspirovat jejich skutečnými tradicemi a zvyky.

A tak jsem, milý čtenáři, opět v době, kdy za okny padal sníh a přikládal na ještě tlustší peřinu pokrývající louky a kopce, které mne obklopují, poslala do světa svého Gabriela. S přáním a modlitbou k Bohu, aby i Tobě pomohl zapomenout na někdy bolavý svět, nadzvednout tlustou deku reality zakrývající svět za ní, tvořený čím dál průsvitnějšími závoji zdánlivého tajemství a tušení, že naše realita je jen jednou z mnoha, které nás obklopují. Třeba se i Ty zadíváš do plamenů ohně, za okny bude zima, příliš studený letní večer nebo listopadová plýskanice a odplujete spolu na řádcích mé knihy do světa a doby, kdy se lidé řídili nejen svým rozumem.

Autorské čtení v Modré (u Velehradu)

Mám stále více ráda autorská čtení. Nejen proto, že se díky nim setkám se čtenáři své knihy, ale pokaždé se dozvím něco nového. Třeba to, že pocit, na který často s údivem vzpomínám a který mne pokaždé překvapoval, když se přede mnou po poslední zatáčce silnice vedoucí Buchlovskými horami otevřel pohled na krajinu pod nimi, široký, otevřený, ukončený hradbou Bílých Karpat a já nechápala, proč mám pokaždé dojem, že se vracím domů, není jen můj. Že ho má snad každý, kdo se pod Buchlovem narodil a pokaždé ho znovu a znovu dojme pohled na krajinu, která skutečně oplývá nejen mlékem a strdím, ale vínem a lidmi, kteří se nebojí smíchu i slz, a i když odejdou do světa, ctí své kořeny a rodinu. Narozdíl od nich mi ale dlouho trvalo rozklíčování buchlovského dojmu a nalezení jeho důvodů. A dlouho mi trvalo, než se pocit návratů domů stal oprávněným.

A ještě jeden dojem ze čtení v Modré. Když jsem konečně vystoupila z auta u našeho setmělého domu, ještě plná dojmů a chvály čtenářů, zamečela koza ve výběhu. A nějak se jí nelíbila moje snaha ji zahnat do postele (tedy chlívku). Když jsme oběhly další kolečko kolem dvora, začala jsem se smát. To je panečku ten správný návrat pochválené spisovatelky, pěkně ji vrátí zpátky na zem a do reality. Aneb proč je dobré míti doma kozu:-)

Copyright © Kateřina Dubská, 2013

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013