Dcery

Je to jako s dětmi. Přestože mají stejné rodiče a tedy i stejné geny, každé z nich je úplně jiná osobnost. Jedno je pozitivní, druhé pesimista, jedno rádo čte knihy, druhé ke čtení nedonutíte a raději pořád něco montuje nebo opravuje. A tak je to i s knihami. Když jsem dopsala svou první knihu, bylo mi líto, že se musím rozloučit s její hlavní postavou a vlastně se mi ji dopsat ani nechtělo. U té druhé mi po dopsání své druhé poslední věty spadl obrovský kámen ze srdce, následujících čtrnáct dní jsem pobíhala kolem domu a hledala si stále další úkoly, protože jsem měla najednou neuvěřitelnou spoustu energie. Nechuť znovu sednout k počítači a vůbec něco napsat mne přešla až po měsíci. Proč?

Člověk Gabriel – to byla pohádka, kterou jsem si opravdu užívala. Dcery – to bylo bolestivé probírání se rodinnou historií a okamžiky, kdy jsem chtěla rozepsanou knihu zavřít do šuplíku a psát raději něco jiného, co mě nebude tak ničit a trápit. Až si knihu budete číst, asi sami pochopíte, které kapitoly jsem dlouho odkládala a proč. Asi úplně nejtěžší je psát o sobě, pokoušet se o objektivní pohled na vlastní osobu, znovu se probírat kapitolami, na které bych už raději zapomněla, ale vzhledem k zašmodrchané niti příběhu, na jejímž konci by mělo být nějaké rozuzlení platné pro všechny čtenáře, aby se kniha nestala jen dalším pokusem o autoterapii, která nemusí zajímat nikoho dalšího, je potřeba je prožít znovu. A to někdy opravdu bolí. Na rozdíl od Gabriela, kde jsem pracovala asi s 10procenty skutečné historie a zbytek jsem si mohla vymyslet, což mě skutečně bavilo, Dcery jsou na tom přesně opačně. Nějak se samy nastavily tak, že chtějí být pravdivé. I když čím hlouběji jsem se nořila do historie, jejíž protagonistéi už nejsou mezi námi a jen jsem se přidržovala rodinných vyprávění a předaných vzpomínek, tím více jsem si dovolila pustit fantazii z uzdy. Ale čím blíže k současnosti, tím méně pro ni zbývá prostoru. Jenže jsem psala román, ne deník, ve kterém je odpustitelné, když je to občas nuda, zajímavá jen pro autora.

Dosti často své rozepsané texty testuji na dobrovolnících, protože chci vědět, jak na ně vyprávění působí, jestli je nenudí a naopak je vtáhne tak, že se dožadují dalšího pokračování. Takže jsem testovala i Dcery. A jak jsem zjistila, všichni čtenáři si pochvalovali, že nemohli přestat číst a chtěli vědět, co bude na další stránce. Ale někteří mi řekli, že popsané situace v nich začaly po nějaké době vyvolávat vzpomínky na vlastní dětství a rodinné události, a přestože byli zvědaví, co bude dál, najednou museli přestat, protože pro ně čtení začalo být příliš bolestivé, a vrátit se k němu až později. Což mne, přiznám se, poněkud vyděsilo. A tak mi bylo jasné, že bez pozitivního konce by se moje kniha – původně myšlená jako volné pokračování Člověk Gabriela, které se nakonec vyvinulo v naprosto samostatný román bez nutnosti číst moji předchozí knihu – zařadila do řady těch knih, po jejichž přečtení litujete, že jste ji vůbec otevřeli. Takže nebojte se, dobrý konec vážně bude, i když se pro mne stal asi tím největším oříškem. Ono je totiž otázkou – co to dobrý konec vůbec je?

U pohádek je to jednoduché – nakonec Honza vyžení princeznu a po slavné svatbě všichni žijí šťastně až do smrti. Jenže ve skutečném životě to přece tak není. Dokonce mám dojem, že ve chvíli, kdy se domníváme, že vše se konečně v dobré obrátilo a už se nám nemůže nic špatného stát, přijde další zkouška, která nás má zase něco naučit. Zejména svatby se v naší rodině za šťastný konec považovat nedají – většinou. Po nich totiž každého čeká ještě více práce:-)

Jak nyní pracuji na knize s mojí redaktorkou, rozebíráme texty a pitváme věty, ptám se sama sebe, o čem Dcery vlastně jsou a proč by je čtenáři měli číst?

Na tuto otázku se mi hledá odpověď těžko, protože začínám mít dojem, že si na ni bude muset přijít čtenář sám. Někdo v nich najde napínavý rodinný thriller, někdo si řekne: „No, to jsme na tom ještě dobře, koukám, že jinde je to mnohem horší...“ Někdo možná rovnou vyhledá terapeuta, protože mu dojde, že i jeho pronásledují rodinní kostlivci ve skříni:-)  A někdo v ní najde poučení, že vše se dá vydržet, pokud věříme, že každá krize je pro nás důležitá, je jen na nás, jak ji zvládneme a hlavně jak se jí necháme poučit a vyvarujeme se opakování stále stejných chyb. Čím poučenější totiž jsme, tím méně krizí nás potkává, protože je už nepotřebujeme. Jen občas se objeví takové malé krizičky, abychom nevyšli ze cviku:-) A že ze všeho nejdůležitější je pochopení, smíření, odpuštění a láska - to je pro mne ten dobrý konec. Jsem zvědavá, co na něj řeknete vy.

PS. Tímto se omlouvám všem příbuzným, ze kterých jsem udělala literární postavy naší společné historie. Já to tak prostě vidím a opravdu jsem se snažila nikoho zbytečně neranit. Nicméně pravda občas vyjde najevo, ať chceme či nechceme, protože se netýká jen nás.

PS. 2 - Chci moc poděkovat mojí redaktorce Zdeně Strigaro za velmi potřebnou, pečlivou a inspirativní spolupráci a autorovi obálky René Senkovi za opět krásnou obálku a za to, že se ani moc nedivil, když jsem po něm chtěla obrázek bílého krystalu:-

A ještě k Dcerám. Přiznám se, měla jsem poněkud obavy, že především čtenáři Člověka Gabriela budou zklamáni tím, že moje druhá kniha, která na mou prvotinu navazuje opravdu jen velmi lehce, rozhodně není žádné lehké čtení na dovolenou. Ba naopak. Občas si některý čtenář sice posteskl, ale na druhou stranu oslovily Dcery mnoho dalších čtenářů, kteří mi občas píšou, jak je kniha přiměla zamyslet se nad vlastním životem a rodinnými vztahy. Protože mám za sebou již řadu autorských čtení a debat se čtenáři, dovolím si shrnout hlavní okruhy jejich dotazů a připomínek:

1. Opravdu kniha Dcery vychází ze skutečné historie naší rodiny?
Na rozdíl od knihy Člověk Gabriel, který je inspirován jednou rodinnou legendou a zbytek je příběh, který se tak trochu napsal sám, Dcery skutečně popisují reálné situace a příběhy, které se v naší rodině udály. Ale protože jsem chtěla napsat román a ne popisný rodinný deník, samozřejmě vstoupila do těchto příběhů i moje autorská licence, jinak by asi kniha nebyla čtivá. A možná by bylo pro čtenáře obtížněji uvěřitelné, že se v jedné rodině může stát tolik tragédií, až neuvěřitelných náhod, a že jedna událost může skutečně ovlivnit události v dalších generacích. Takže ano - moji maminku skutečně zachránili v německé nemocnici ovčím sérem, můj dědeček si skutečně vyměnil osudovou směnu, moje babička se opravdu zbláznila kvůli vyvěšování vlajky a namířenému samopalu, a pak proklela své děti, a mému tatínkovi poslali ten nešťastný pohled z Hamburku...atd. Chápu, že některé popsané situace jsou až neuvěřitelné, a mohou působit jako křečovitá snaha o pointu, ale tak to prostě bylo. 

2. Není v knize patrná až nenávist k mužům?
Musím říci, že právě tato připomínka mě trochu mrzí. Už jsem se setkala s výtkami, že muži jsou v knize popisováni jako příliš slabí, pasivní, špatní a dokonce jen jako "chlípná stvoření." Bohužel ona rodinná mantra - Co chceš, je to jenom chlap! - se v rodině mé maminky skutečně tradovala po několik generací a zpočátku nakazila i moje vlastní vnímání zástupců mužské populace. Ženy v mojí rodině prostě očekávaly, že muži jsou od toho, aby nás stejně zklamali, takže není divu, že jsme si vybíraly právě takové muže, kteří naše očekávání dokázali naplnit. Ale pokud jsem se chtěla držet pravdivé historie, muži v této knize jsou takoví, jací skutečně byli. Otázkou je, čí to byla chyba:-) Já stále více docházím k názoru, že nejsou špatní muži (samozřejmě psychopaty sem nepočítám), jen si je jejich ženy špatně vybraly. A že nejsou špatní muži ani ženy, jen špatné vztahy.

3. V knize je příliš mnoho postav a čtenář občas ztrácí přehled.
Jelikož kniha Dcery popisuje život pěti generací jedné rodiny, přičemž ta druhá představovala 11 sourozenců, tak se asi nedá nic dělat. A to jsem řadu členů širšího příbuzenstva raději nezmiňovala nebo je jim v knize věnována jen zmínka. Nicméně ve druhém vydání, který je nyní na pultech, čtenář najde i rodokmen, který mu doufám pomůže k lepší orientaci v rodinných propletencích rodičů, dětí, dalších manželů atd.

A ještě jeden můj vlastní poznatek. Někdy o knize Dcery říkám, že je sbírkou rodinných traumat, takže si v ní každý čtenář najde to své vlastní. Myslím to sice v žertu, ale začínám zjišťovat, že kniha Dcery je jakýmsi testem pro čtenáře. Už mi totiž několik čtenářů napsalo nebo řeklo, že v nich kniha probudila bolavé vzpomínky na jejich rodinu nebo rozhodnutí vytáhnout kostlivce i z vlastních rodinných skříní. Každá kniha psaná srdcem totiž probouzí emoce, pokud ta moje probudila silné pocity i ve vás, pokud vás něčím hodně naštvala nebo ranila, až vás to samotné udivilo, zkuste popřemýšlet, která situace nebo věta tento pocit spustila. A proč.