Asi trpím lignumfobií...

Každý máme nějakou fobii. Někdo se bojí pavouků. To u mě nehrozí, protože jsou u nás šťastní a spokojení, vůbec jim nevadí mé pokusy o úklid jejich výtvorů a s naprosto stoickým klidem přechází i moje komentáře, když se oblepena pavučinami potácím vztekle domem. A co teprve myši! Dřív jsem skákala po židlích a dost ječela, jen se někde v okolí mihl myší ocásek, teď bez mrknutí oka likviduju mrtvé potkany a už u toho ani nezvracím. Někoho může i napadnout, že bydlím na samotě u lesa, protože se bojím lidí. Nene, je to ještě horší…

Trpím totiž zcela ojedinělou poruchou, u které jsem si musela dokonce sama vymyslet název. Obavou, že nám dojde dřevo alias lignumfobií. Do letošní zimy jsem tuto fobii zvládala s přehledem, protože několik předchozích zim skorou žádnou zimou nebylo, ale letošní příchod sibiřských mrazů a setrvalé sněhové přikrývky ji pomohl výrazně rozvinout. 

Každý měšťák, jak se dostane ke kamnům nebo krbu, okouzleně sedí, hledí do plamenů, občas přihodí polínko a říká si - to je romantika. Je, dokud ji nemusíte zažívat denně a nic jiného vám nezbývá, protože nemáte zavedený plyn a elektřinou se vám z finančních důvodů topit nechce. Topení dřevem má samozřejmě i několik výhod - vyjde vás na pětinu nákladů za plynové topení, je to ekologické a ke všemu pěkně voní. A také se mnohem více než zbytek populace, rozmazlené ústředním topením, těšíte na jaro, kdy si konečně oddychnete od celodenního přikládání nebo pravidelného a únavného přemisťování dřeva ze dřevníku do kotelny. A to nemluvím o chvílích, kdy vás zkosí nějaká nemoc, jenže vy stejně musíte vstát, na třesoucích nohou se odplazit dolů do kotelny a přikládat a přikládat. 

Když jsme koupili náš dům, přikládání vypadalo tak, že jsme se z pěkně roztopené kuchyně přesunuli do předsíně, oblékli si bundu, sešli pod venkovních schodech a dávali pozor, abychom sebou neřízli, protože mezitím na ně zase napadal sníh, vešli do kotelny pod schody a přiložili do starého kotle. Většinou se k přikládání z těchto zcela pochopitelných důvodů nikdo neměl a než jsme se dohodli, kdo se obětuje, občas v tom kotli vyhaslo. 

Když jsme přestavovali dům, jedno z nejdůležitějších zadání pro projekt znělo: kotelna přímo v domě a už nikdy venkovní schody. Takže se z nich staly schody vnitřní, a já doufala, že se přikládacích hádek jednou provždy zbavíme, protože už nebylo nutné se pokaždé obléknout a nehrozilo zlomení žádné končetiny. Jak jsem se mýlila. Stejně se pořád dohadujeme, kdo má jít přiložit, každý se domnívá, že se tohoto úkolu zhostil ten druhý a stejně v kotli občas vyhasne. A to máme nový kotel, který mnohem déle vydrží topit bez přiložení. I tak jsou zde jitra občas tichá a mírně studená, protože v kotli po ránu dohořívají poslední uhlíky a ten, na koho to slovo padne, stráví pěkné zimní ráno rozdmýcháváním ohně, drkotáním zubů a posloucháním nadávání zbytku osazenstva, že je děsná zima a dotazy, proč nemáme plyn. Je zcela zbytečné vysvětlovat, že plyn nemáme proto, že ho nemají ani dole ve vesnici a k nám na kopec ho určitě nikdo nepotáhne. Ale bylo by to krásné, zasním se pokaždé, když mi nechce chytnout v kotli, a zapomenu na ty doplatky za plyn, co mne pravidelně přiváděly k pláči.

A pak to jednoho dne přijde. Venku se rozezpívají ptáčci, sluníčko svítí, leze travička, už se netopí celý den, jenom za ještě mírně zimomřivých večerů a najednou nemusíte topit vůbec, spíše zatahovat žaluzie, abyste se neroztopili potem. Topná sezona skončila. Jenže jenom na pět měsíců. Během kterých musíte začít řešit novou topnou sezónu, která je daleko jen zdánlivě. Přes léto se totiž dřevo chystá, takže ho nejdříve musíte koupit, nechat dovézt, složit na obvyklé místo za domem a pak to dřevo musíte nějak dostat do šopy, aby pěkně proschlo a nezaneřádilo komín. Do šopy dřevo dostane tak, že ho musíte pořezat, naštípat, navozit a srovnat v kůlně.

Jaká bude příští zima a kolik dřeva máte nachystat, je téměř otázka pro alchymistu, zde stejně důležitá jako otázka, jestli letos budou trnky. Pravda, ty nebyly už tři roky, což se rovná regionální tragédii a že budou příště, věří už jen zatvrzelý optimista. Jednu dobu jsem tvrdila, že je dobré všímat si včel. Tj. když sežerou veškeré zakrmení na podzim, je nutno nachystat dřeva více. Jenže pak mi to pákrát nevyšlo, asi proto, že jsem se rozhodla nechávat včelám více medu, aby byly zdravější. Až mi došlo, že kdyby se to vážně dalo poznat podle rozežranosti úlů, určitě by už existovala nějaká pranostika typu: více včelího krmení, znamená samé sněžení, nebo tak něco… Kromě toho naši předci, kteří tyto pranostiky vymýšleli, byli prostě zvyklí, že samé sněžení je stejně a asi je nenapadlo, že jednoho dne budeme řešit, jestlii vůbec přijdou nějaké mrazy a napadá sníh.

A tak stejně každým rokem zaplníme dřevem obě naše kůlny alias šopy a podle jejich vyprázdněnosti rozeznávám dva druhy místních zim. Jednošopovou a dvoušopovou.

Když je zima jednošopová, znamená to, že téměř nemrzne a místo sněhem se brodíme všudypřítomným blátem. Někomu může připadat, že když mrazy nejsou, tak je to bezva. Možná jednu sezonu se to dá vydržet, ale několik teplonezimních sezon za sebou přinese pohromu v podobě přemnožených škůdců všeho druhu a zejména klíštat.

Nebyla jsem sama, kdo si přál, aby ta letošní zima už byla konečně pořádná, člověka to vážně nebaví ze sebe pořád obírat nějaká klíšťata. A tak přišla zima sibiřská, což je pro mne dalším důkazem mé skutečně osvědčené pranostiky, že člověk si má hodně rozmyslet, co si přeje. Když už pátý týden zamrzala voda kozám ve zděném chlívě, zamrzala voda ve studni i nafta v mém autě, kotel přímo žhnul a polykal dvojnásobek obvyklé dávky. A já měla stejně pocit, že mi zmrzly kosti a už nikdy v životě se nezahřeju. Konečně jsem pochopila, proč jsou ti Rusové za Uralem ( no, i před Uralem) pořád naložení ve vodce. My zase máme slivovici, i když si ty trnky musíme dovážet z regionů, které mají větší štěstí. Pravda, škůdci opravdu dostali zabrat, ale příště si musím přát, aby sice přišla pořádná zima, jen tak akorát, aby se dala vydržet a nedošly nám zásoby nejen dřeva, ale ani té slivovice.

Byla to prostě zima dvoušopová a jak jsme tak topili a topili, najednou jsme zjistili, že bychom potřebovali ještě šopu třetí. Jediné štěstí bylo, že za domem zůstala hromada nepořezaného dřeva nachystaného na příští rok. Bohužel nevyschlého, takže kamna budou asi plná sazí, ale aspoň je čím topit.

A pak nad námi začali kácet les plný smrků a kůrovce. Ti, co ho káceli, byli tak hodní, že nás nechali paběrkovat se slovy: “Šak si posbírajte, co zbylo.” Zbylo toho hodně a moje lignumfobie propukla v plné šíři. Nemůžu jít kolem lesa, protože jak vidím nějaký kus válejícího se dřeva, už ho táhnu domů, seč mi síly stačí. Můj syn, který se původně hrdě naučil zacházet s motorovou pilou, toho teď začíná litovat, protože opravdu netušil, co ho čeká s jeho fobií trpící matkou. Když totiž zahlédne můj rozzářený výraz a slyší slova: “Objevila jsem další klády,” tak se utíká schovat do pokoje a odmítá z něj vylézt. Chudák, také se už velmi těší na jaro. 

Ale když toho zbylého dřeva je tam ještě tolik, byla by přece škoda ho tam nechat, ne? Takže teď chodím po zbytcích vytěženého lesa, za sebou tahám těžké pytle plné odštěpků i větví a děsně mně to baví, protože si představuju, jak těmito pytli naplním naše hladová kamna, saze nesaze. Když tak nad tím přemýšlím, asi se mi k té lignumfobii přidala ještě lignummánie, protože jak nedotáhnu denně aspoň jednu suchou větev, cítím se tak nějak nesvá…