Literární spor, který otevřel Pandořinu skříňku

Jak v posledních dnech zjišťuji, asi se už jen málokdo nevyjádřil ke sporu mezi Alenou Mornštajnovou a Toy Box ohledně románu Les v domě. Jelikož píšu knihy a tím pádem je jasné, že se zajímám o literaturu, tak se mne už mnoho známých ptalo, co si o tom sporu myslím a jestli je vážně možné, že by jedna z našich momentálně nejznámějších spisovatelek jen tak opsala cizí text apod.

A já na to odpovídám, že z mé vlastní zkušenosti vím, že v hlavě spisovatelů se občas dějí zvláštní věci, když na ně přijde inspirace, protože postavy si dělají, co chtějí, vůbec neberou ohled na naše původní představy ohledně děje právě psané knihy a my pak s údivem zjistíme, že se až nepříjemně podobají skutečné osobě z našeho okolí. Nebo se nám do knihy nepozorovaně vloudí příběh, který jsme někde vyslechli a původně jsme rozhodně neměli v úmyslu ho použít v knize. Také jsem podobným popisům procesu literární tvorby mnohem slavnějších spisovatelů tak úplně nevěřila, dokud jsem sama nezačala psát romány.

A pak následuje další dotaz, jestli jsem knihu už četla. Na který odpovídám, že nečetla a vím, že ani číst nebudu. Čímž opravdu nechci snižovat literární tvorbu Aleny Mornštajnové, ale protože už jsem se z mnoha článků týkajících se této literární kauzy dozvěděla, o čem její poslední kniha je, vím, že ji ani číst nemůžu. Jsou totiž témata, kterým se úmyslně vyhýbám. Patří k nim holocaust, vyhnání Němců, upalování čarodějnic a zneužívání nebo týrání dětí. Utrpení, se kterým už nic nenadělám, protože se stalo a z nějakého důvodu se mne bytostně a bolestně dotýká natolik, že nevidím důvod, proč se mu ještě vystavovat při čtení knih. 

Vlastně je mi paní Mornštajnové líto. Dokážu si představit, jak se cítí, když se na ni teď valí lavina výčitek a kritiky. Ani se nedivím, že po této zkušenosti zvažuje, jestli ještě někdy napíše nějakou knihu. A je mi líto Toy Box, která se momentálně cítí zneužita podruhé. A možná i potřetí, protože se tak trochu a neplánovaně stala kladivem rozbíjejícím něčí zatím neposkvrněný literární obraz. 

Na celém sporu totiž není nejzajímavější otázka, jestli jedna spisovatelka opsala příběh jedné z obětí sexuálního zneužívání v dětství. Mě samotnou spíše zajímá, jak je možné, že celý případ vzbudil takové vášně a proč vlastně. Vlastně mne k tomu přemýšlení dovedla řada příspěvků v diskusích, kde se mnohé ženy otevřeně přiznávají, že byly v dětství zneužity stejně jako Toy Box a popisují své vlastní zkušenosti s tím, jak jim toto trauma ničí nebo ničilo život. 

A od literatury se najednou dostáváme ke zlu, které se dělo, děje a bohužel dít bude. Protože pokud má podle českých psychologů podobnou zkušenost každé páté dítě, je to přece velmi děsivá zpráva. Jen v loňském roce bylo nahlášeno 9.500 případů týrání a zneužívání dětí, přičemž se dá odhadnout, že skutečné číslo je desetkrát větší. Takže když to přenesu do řeči čísel: ze skutečného počtu 95.000 případů je někde mezi námi dalších minimálně 85.500 dětí, které stále tiše trpí a jejich trýznitelé nejsou a zřejmě ani nebudou nikdy potrestáni. Mohlo by se zdát, že podobné věci se dějí jen ve viditelně rozvrácených rodinách plných divných lidí, jenže statistiky jsou bohužel neúprosné: ke 41 % všech zjištěných případů násilí fyzického či sexuálního dochází v úplných rodinách. Necelých 36 % tvoří zjištěné násilné činy, ke kterým došlo v neúplných rodinách bez otce. A těch zbývajících 23% zřejmě připadá na různé predátory pohybující se kolem dětských aktivit a zdánlivě bezpečných činností, u kterých je paradoxně mnohem větší šance, že budou skutečně potrestáni. 

Jestli mne něco v rozhovorech s Alenou Mornštajnovou oslovilo, tak její výrok: “Zlo plodí další zlo.” Každé dítě totiž jednoho dne dospěje a pravděpodobně bude mít vlastní děti. I to zneužívané, které v sobě nese těžké a často nezpracované trauma. Pokud se mu nedostane pomoci a ponese v sobě dál bolest a pocit zrady těch, kteří ho měli chránit a poskytnout mu bezpečné dětství, jakým asi bude člověkem, partnerem a rodičem? Jaké vzory si ponese z rodiny, která ho vystavila podobným zážitkům a neviděla, co vidět měla? A proč mu vlastně nikdo nepomohl?

Podobné otázky jsem si kladla, když jsem psala svou knihu Dcery, která popisuje příběh mé vlastní rodiny a sama jsem až udiveně zjišťovala, jaké následky má zneužívání v dětství jedné generace pro generace následující. A jak se tímto traumatem dá vysvětlit dosud nepochopitelné chování a jednání některých mých příbuzných. A jak negativně ovlivnilo i můj vlastní život. Jak bludný je to kruh, ze kterého se dá vystoupit jedině tím, že vše pojmenujeme pravým jménem a už dál nezavíráme oči před zlem jenom proto, abychom “nerozbíjeli” rodinu. Z vlastní zkušenosti vím, jak obtížné je si přiznat, že se právě v mé rodině děje něco špatného, jak obtížné je uvěřit oběti, protože podobné hrůzy se nedějí viditelně a dokazatelně a predátor za sebou umí dobře zametat stopy nebo namluvit malému dítěti, že se vlastně nic špatného neděje. Nebo mu vyhrožovat tak, že se bojí ozvat. A pokud jsou v postižené rodině nevyjasněné, nepravdivé a až patologické vzájemné vztahy, je to ještě těžší.

Možná je úplně jedno, jestli paní Mornštajnová něco opsala nebo jen zabloudila do kolektivního nevědomí, ve kterém můžeme najít až hrozivě podobné vzorce chování plodícího zlo, co připomíná ty nejděsivější pohádky bratří Grimmů. Možná se jí jen podařilo otevřít jednu z Pandořiných skříněk a čitelně vypustit téma, které se stále bolestivě dotýká mnohých z nás a o kterém ostatní ani raději nechtějí vědět. Protože svět kolem nás už je i tak dost děsivý. A možná je na čase začít otevřeně a veřejně mluvit o tom, proč u nás stále tiše a nezpozorovaně trpí tolik dětí a co můžeme udělat pro to, aby těch, které zažívají peklo místo bezstarostného dětství, nebyly desetitisíce. Rozhodně by to bylo užitečnější, než další bouřlivé diskuse o literárním sporu, který stejně nikdo nerozsoudí.