Hodlám si psaní zase vychutnat - časopis Vlasta

Kateřinu Dubskou si čtenáři našli sami. I bez publicity a recenzí po čtyřech měsících od vydání jejího druhého románu Dcery se připravuje dotisk. Na dotazy, proč začala psát až po čtyřicítce, odpovídá, že nejdříve musela žít a všechno si odžít, aby tom mohla psát.

Text: Dagmar Edith Holá

Po vydání první knihy jste říkala, že se necítíte být spisovatelkou. Jak je to po druhém románu?

Už se tak asi cítím. Říká se, že každý v sobě nosí jednu knihu, protože každý máme zajímavý příběh. Až druhá kniha ukáže, jestli je člověk spisovatel. Ale to, že se bude kniha tak rychle dotiskovat, mě překvapilo. Měla jsem obavy, že ti, kteří se zamilovali do Člověka Gabriela, budou očekávat podobný magický příběh a tím pádem realistické až drsné Dcery je nepřitáhnou. 

To byl záměr napsat Dcery úplně jinak než první knihu? 

Když jsem byla malá, tak jsem milovala Babičku. Později jsem si o životě Boženy Němcové začala číst a překvapilo mě, že Babičku napsala v období, kdy jí bylo skutečně hodně těžko. Z toho jsem si odnesla pocit, že když je člověku nejhůř, dokáže napsat něco tak neuvěřitelně láskyplného. Svým způsobem je to únik od reality. Člověka Gabriela jsem začala psát v Brně, v době, kdy mi nebylo lehko a měla jsem velké problémy ve firmě, i v manželství, až mě to přimělo jít na rodinné konstelace. Na nich jsem svého pradědečka Gabriela poznala a začala o něm psát. Při psaní jsem se vždy octla v úplně jiném čase a užívala jsem si toho hladivého příběhu i sama pro sebe. Měla jsem problém s knihou skončit. Tak zoufale se mi nechtělo napsat poslední větu. Dcery jsem začala psát až v období naprostého klidu u nás na kopci. 

To myslíte Bílé Karpaty?

Přestěhovala jsem se z Brna do Bílých Karpat před 5 lety, dopsala Člověka Gabriela, přebudovali jsme dům, já se starala o zvířata, učila se včelařit, odrodila první kůzlata... a začala psát Dcery. První dva roky byly o dost velké izolaci, ale asi jsem ji potřebovala, našla jsem v sobě klid a začala jsem být v pohodě, tak jsem mohla napsat drsné příběhy svých předků (smích). Lidi se mě občas ptají, jestli to nebyla terapie. Třikrát jsem dokonce chtěla skončit, to byly momenty, kdy jsem musela přestat psát, protože jsem nevěděla, jak dál. Nerada čtu o koncentrácích, a tak jsem o nich sama nedokázala  psát, ale děda v něm byl a poznamenalo to jeho i potomky. Nakonec jsem vše vyřešila opisem a čtenáři mi říkají, že působí mnohem drsněji, než kdyby tam byly přesně popsané detaily. Podruhé jsem se zasekla u tatínka. Jak popsat smrt vlastního otce? Nemohla jsem čtvrt roku pokračovat, ale pořád jsem na tu rozepsanou knihu v šuplíku myslela a něco mě nutilo ji dopsat. 

Máte ohlasy od čtenářů, jak na ně kniha o předcích touto románově psychologickou formou působí? 

V podstatě jsou reakce dvojí. Někoho kniha přivede k uvědomění, že musí se svým životem a rodinnými vztahy konečně něco udělat. Jiní říkají, že se jim začaly vynořovat vytěsněné vzpomínky. Stalo se mi, že jednu kamarádku, která četla první verzi rukopisu, to úplně rozstřelilo. Najednou se jí rozjel příběh z dětství... a mně došlo, že to nemohu takhle pustit. Jsem moc ráda, že jsem na radu jedné bohyně u nás dala na obálku krystal. Podle ní bílý krystal čistí, takže je na přebalu a velký pod ním na deskách. Z prvních besed začínám mít takový dojem, že to jak čtenář knihu vnímá a jak na ni reaguje, vlastně vypovídá i o tom, s čím se potýká sám v sobě. Jedna žena se zeptala, proč jsou všichni muži takoví pasivní. Jiná čtenářka se divila, proč v knize není žádná kladná mužská postava. Odpověděla jsem jí, že třeba můj tatínek je kladná postava, ale ona to tak vůbec nevnímala a teprve po chvilce řekla: „aha, máte pravdu.“ Samotnou mě překvapuje, že se díky Dcerám některým čtenářům zřejmě otevírají jejich vlastní nedořešená témata. 

A neprezentujete v knize muže... teď se bojím říci jak, aby to nebylo moje téma k terapii... třeba právě jako slabochy? 

Můj dědeček rozhodně slaboch nebyl. Až když jsem o něm psala, začala jsem ho vidět jinak. Nepíšu o něm žádné příjemné věci, protože on je dělal, tak se jim nebudu vyhýbat. On je dokonalý příklad toho, jak nemáme soudit. Nemusíme svým předkům odpouštět, podle mě je to i nesmysl, protože jim nemáme odpouštět, ale musíme je přijmout. Byli takoví, jací byli, jinak to neuměli a vědomě ubližovat nechtěli. Pro mě bylo asi nejtěžší popsat ho uvěřitelně, a na konci dojít spolu s ním k jakémusi jeho přání vykoupit se. Podařilo se mu to v posledních minutách života tím, že zachránil dvě mladé ženy, které se zřítily z hradeb do parku pod nimi. Nemohla jsem napsat do knihy úplně všechno, to by byla skutečná sága, a až když byla kniha hotová, tak jsem se o dědovi dozvěděla, jak statečně se choval v osmašedesátém roce, a to tam není, což mě mrzí. On měl zřejmě strašně moc energie, díky které všechno přežil, hlad po celé dětství, koncentrák... Na konci knihy říká, že ta dnešní generace je příliš měkká a nic nevydrží. A přitom většina z nás má dnes možnost žít život, jaký chceme. Máme možnost změny. Ale jaké možnosti měli naši předci, když byla válka, když je zavřeli do lágru, když jim po převratu vzali majetek? Na rozdíl od nás zřejmě neměli čas přemýšlet nad tím, jestli jsou šťastní, protože často bojovali o holé přežití. A my si opravdu často nevážíme toho, v čem žijeme. 

Vy jste zajímavě zakomponovala dějinné události. Právě třeba, jak vašeho dědu jako člověka zlomily určité historické mezníky.

Chtěl jít bojovat proti Němcům, odjížděli s velkým nadšením a za pár dnů se vrátili jako poražení, kteří ani bojovat nemohli. To muselo být pro chlapy strašné. Jako malá jsem měla dědečka velmi ráda a on mě. Jeho syn říkal, že byl vždy rád, když jsem přijela, protože to bylo jediné období, kdy se jeho otec smál. Až díky rodinným konstelacím jsem si uvědomila, co se mu vlastně stalo. Uvědomila jsem si, že jeho dostal koncentrák. On tam přestal cítit. Zmrznul.  On o tom vlastně nikdy nechtěl mluvit. V knize říkám jeho větu: „vy si nedovedete představit, co dělali Židům a co jsem tam viděl.“ A zároveň šlo i jemu o život, kdykoliv kohokoliv mohli Němci zabít. Prostě zamrznul a vše, co se dělo poté, už viděl a vnímal jen přes ten led v sobě. Snad se mi  povedlo vyjádřit, co to způsobuje, když člověk přestane cítit, a co to udělá s jeho potomky, i s celou rodinou... 

Ptá se vás někdo na besedách na rodinné konstelace?

Nechci, aby kniha byla propagací této terapeutické metody a všude to říkám. Ani v knize není jasné, z čeho čerpám. I když někteří čtenáři se dovtípili. Není to univerzální metoda vhodná pro každého, ani nechci tvrdit, že pomůže každému. A pokud nenajdete kvalitního terapeuta, který ji skutečně provádí dobře, může i ublížit. Když si někdo potřebuje něco vyřešit nebo se rozvíjet, tak si najde sám metodu, která bude pro něj ta nejvhodnější. Že jdete dobrou cestou, poznáte podle toho, že začnete mít spokojené vztahy, které jsou indikátorem toho, že jste skutečně v pohodě nejen vy, ale i váš partner, vaše děti... Rozhodně si s těmito aktivitami nemá člověk zahrávat jen proto, aby si něco užil. 

Jak reagovala dcera, když se v knize píše také o ní?

Ona byla dalším mým testérem rukopisu a řekla mi: „Mami, to je jak hřebíky do hlavy. Prosím tě, musíš tam dát dobrý konec, nebo se každý odstřelí, až to dočte.“ (smích) Často říkám, že nejlepší kamarádku si žena musí porodit. Nebo v případě synů - kamarády. Uvědomuji si, že ona to měla ve dvaceti v hlavě mnohem srovnanější než já ve čtyřiceti. Opravdu platí, že se od svých dětí učíme. Je z ní velmi aktivní a zajímavá mladá žena a já už asi začínám být senilní praštěná spisovatelka, takže už od ní slýchávám takové ty shovívavé věty: „Nojo, maminka.“ Domnívala jsem se, že jsem taková demokratická matka, která si říká, dělejte si své vlastní chyby beze mě, než abych je poučovala, ale už jsem to od ní slízla, že ji pořád radím (smích).  Když se přetrhává pupeční šňůra, tak to nejvíc bolí mámy, ale musí to udělat. I to je problém dnešní doby, že matky mnohdy nedokáží děti pustit, a upřímně - maminkám to někdy i vyhovuje, když mají své chlapečky doma v „mamahotelu“... Nějak nám začínají chybět rituály, které dříve napomáhaly potomkům k odchodu z domova, tak se nemáme co divit a nemůžeme jim pak vyčítat, když se jim nechce do zakládání vlastní rodiny.

Jak jste se jako městský typ integrovala? Jak vás přijali?

Je to zajímavá zkušenost, kterou doporučuji všem. Odešla jsem z Brna ve čtyřiceti pěti letech a nastěhovala se do nového prostoru, kde mě nikdo neznal a všem bylo naprosto jedno, co jsem dělala předtím. V Brně jsem byla aktivní a veřejně známá osoba, a najednou jsem ve svém novém bydlišti byla nikdo. A náplava. Můj muž naštěstí pochází z tohoto kraje, takže rychle zapadl do mužské části místní komunity, mně trvalo dva roky, než jsem se alespoň částečně aklimatizovala. Občas mi město chybělo, takové to, že si člověk vyjde ven a potká někoho známého, zajde si na kafe, popovídá si... Když už jsem to nemohla vydržet, tak jsem odjížděla do Brna nebo za mnou někdo přijel. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem mohla psát a věděla jsem, že nepíšu do šuplíku, ale  knihu, která skutečně vyjde. Zážitek sociální izolace pro mě byl v něčem hodně užitečný, i když těžký. Říkala jsem si často, že když někdo musí do kláštera, tak já ho mám na kopci. Dnes už je to jiné. Vyšel Člověk Gabriel a přinesl mi autorský honorář, který není vyčíslitelný penězi, protože díky knize jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí v okolí, ke kterým bych se jinak nedostala. Třeba když jsem měla autorské čtení přímo u nás v Bojkovicích, tak ty ženy, co tam přišly, mě pak pozvaly na kafe, nejdříve jsme se začaly scházet jako takový Klub přivdaných žen, až z toho nakonec vzniklo volební hnutí v příštích komunálních volbách. Prostě, co vás má potkat, vyleze za vámi až na kopec. (smích)  Nechtěla jsem se vrátit do politiky, chtěla jsem mít jen klid a stejně mě to našlo. 

A co za vámi vylezlo?

Vrátila jsem se v čase. To, co jsme prosazovali před patnácti lety v Brně, tak je nyní nutné prosazovat v mém novém bydlišti na Slovácku. Naše volební hnutí má dva zastupitele na radnici a místy je to skutečně zajímavé. Nebýt Gabriela, tak jsme se možná ani nedali dohromady. 

Také jste byla dříve ekologicky aktivní...

Když žiju v přírodě, tak o to víc jsem citlivá na to, co s ní jako lidé děláme. Bílé Karpaty jsou v CHKO, kde je největší biodiverzita snad v celé Evropě (tj. počet jednotlivých rostlinných druhů na jeden metr čtverečný). Jenže když se občas vracím z lesa s taškou odpadků, tak mě napadá, že si hodnotu zdravé přírody někdy uvědomují lidé ve městě více, než ti, co žijí na vesnicích. Možná je to tím, že od ní dostávají více za uši a její rozmary odnášejí viditelněji. Ale opravdu nesu těžce, když se k přírodě chováme jako nezvedené děti.  Jenže ona nám to začíná vracet a jako rozzlobená matka dává jasně najevo, že jsou určité mantinely. Plýtváme vodou, protože nám teče z kohoutků a nemusíme pro ni chodit, k půdě se chováme tak, že ztrácí schopnost absorbovat vodu a ta pak odtéká pryč. A pak se divíme, že klesají její zásoby a nějak nechápeme, že zrovna v přírodě vše souvisí se vším. I my na kopci s loukami a lesy za zády začínáme mít problém s vodou. Ekologické aktivity za mnou na kopec taky přišly, takže jsem teď krajskou předsedkyní za Stranu zelených ve zlínském kraji. 

Pomáháte ještě romským dětem, aby mohly studovat? 

Stále jsem předsedkyní správní rady Verdy. Začínali jsme před patnácti lety a dnes mohu říci, že se výrazně zvýšil počet romských dětí, které chtějí studovat. Když jsme začínali, často jsem naráželi na postoje rodičů, kteří měli sami pouze základní vzdělání a bylo jim jedno, zda jejich dítě bude studovat nebo ne. Kdežto poslední léta už maminky říkají, že chtějí, aby jejich děti byly na tom líp než ony. A romští studenti jsou dnes mnohem sebevědomější v tom dobrém slova smyslu. Nejsme jediní, kdo pomáhají romským dětem, aby mohly studovat, ale měl by pomáhat i stát. Třeba motivováním těch rodin, které sice pobírají sociální dávky, ale jejich děti budou studovat a neskončí pouze základním vzděláním. I v těchto rodinách jsou děti, které mají na školy s maturitou, některé i na vysokou školu. Z dlouhodobého hlediska se to státu finančně vyplatí a nemrhá se potenciálem budoucích generací. 

Takže vítáte inkluzi, kdy z praktických škol se mnoho romských dětí dostane do běžné školy?

Bavila jsem se s jednou ředitelkou školy, kde mají děti do páté třídy. Spolupracovali s rodiči a děti se učily dobře. Pak přešly děti na druhý stupeň do veliké městské školy a šly okamžitě dolů. Ve škole začaly tlaky na to, že tam nemají co dělat, takže aby měli rodiče klid a aby se jejich děti netrápily, tak je dali do praktické školy. Věřím tedy tomu, že u romských dětí je stále řada těch, které v praktických školách vůbec nemají být, kdyby se jim někdo věnoval. Je pro mě velká otázka, jak to bude nastavené, jak jim asistent pedagoga bude pomáhat a jak dokážou spolupracovat s jejich rodiči. Celé současné školství je složitý problém. Jak to sleduji přes svého čtrnáctiletého syna, tak škola absolutně nestíhá změny, které přináší dnešní doba. Děti si umí získat informace na netu a ve škole na ně přijdou s tím, že se je musí učit memorováním. Mého syna takové učení strašně nebaví a nedivím se mu. Já jsem se nudila, jen když jsem ho z toho zkoušela. Speciálně pro mnohé kluky je dnešní škola tak trochu utrpení. 

Žijete v kraji bohyní. Znáte se osobně s nějakou?

S jednou. Je výborná terapeutka a bude i v mé povídkové knize, kterou sestavuji. U této ženy se doma vůbec nemluvilo o tom, že prababička bohyňovala, protože zejména za komunismu se něco podobného považovalo za tmářství. Žena, o které vyprávím, se sama v mládí dokázala vyléčit ze smrtelné choroby a jak sama sebe začala léčit, zjistila, že může pomáhat i ostatním. Vrtalo jí to v hlavě, až jí nakonec rodiče řekli pravdu o bohyňování prababičky. 

Bohyně podváděly, jak psala Tučková?

Znám pána, který jako malý chlapec dělal anděla. Bohyní bylo více, konkurovaly si navzájem a hlavně je bylo obtížné najít, protože Kopanice nejsou jedno souvislé osídlení, ale samoty rozházené po kopcích, proto si platily anděly, který k nim vodil ty, kteří je hledali. Podle mě není nic špatného na tom, že anděl po cestě z klienta vytáhnul důvod, proč k bohyni vůbec jde. Takže když klient přicházel k bohyni a ona o něm vše věděla, tak rychleji uvěřil, že mu pomůže, a tím pádem to léčení, které mu doporučila, mohlo lépe a rychleji zabrat. Koneckonců to byl dost důležitý psychologický moment celého procesu...

V knize Žítkovské čarování jsou zmíněny i božci…

Tak o nich jsem neslyšela. Bílé Karpaty přitahují určité typy lidí. Přistěhovala se sem řada mladých lidí, někteří zůstali a někteří odešli, protože život na Kopanicích je tvrdý pořád. Nevím, čím to je, ale opravdu má tohle malé území v sobě nějakou zvláštní energii, kterou ale každý neunese. Každý tady prostě nezvládne žít a není to kraj pro každého. A to já nebydlím na Žítkové. Jsem deset kilometrů od ní (smích). Každopádně znám řadu lidí, kteří se sem přistěhovali nebo se vrátili ze světa, a věnují se velmi prospěšným aktivitám, které sem patří. Třeba jedna moje kamarádka vyrábí biolády, které se prodávají po celé republice. A nebo muž, který sází staré stromy – tedy obnovuje staré původní odrůdy. O něm chci také napsat.

Zažíváte i to, že fungujete podle ročních období, co už městský člověk nezná?

Jasně, v zimě se odpočívá. Já si čím dál více uvědomuji, jak to naši předci měli dobře a zdravě nastavené. Byli závislí na tom, co si vypěstují, tak od jara do podzimu pracovali od rána do večera a dělali si zásoby. Oberou se poslední jablka a trnky, nachystá se poslední dřevo a začne se odpočívat. Od čtyřech odpoledne je tma. V prosinci si začnu připadat jako medvěd, hodně spím nebo usnu večer už v osm hodin. A je to v pořádku. Ve městech se tohle nezažije, jsou uzávěrky, lidé se připravují na Vánoce, spěch, nákupy… 

Po čtyřicítce jste tak bilancovala svůj život, až jste odešla žít do Bílých Karpat. Co bude po padesátce? 

Teď už nebilancuji, asi už mám nabilancováno dost. Narodila jsem se 1. ledna a vždy jsem těžce nesla každé narozeniny. Jak se chýlil rok ke konci a hned prvního jsem měla o rok víc, tak jsem zejména kulatiny prožívala depresivně. Loni jsem měla padesátku a ani jsem si nestihla všimnout, že se blíží. Mně je vlastně dobře. Naučila jsem si užívat každého dne. 

Napíšete knihu příběhů lidí z Bílých Karpat?

To bude taková mezikniha. Průběžně si zapisuji příběhy lidí, kteří mě zaujmou a říkám jim malé zázraky. Mně se moc líbí lidé, které potkalo něco těžkého až tragického, ale dokázali se poučit a změnit. Třeba někomu zničí dům tornádo a on si najednou uvědomí spoustu věcí. Muselo přijít tornádo, aby se zastavil a poznal, co je pro něj v životě důležité. Malé zázraky se dějí a já je pouze jako prostředník zaznamenávám do povídek. 

A jaká tedy bude čtvrtá kniha?

Začala jsem se zajímat o náš region víc do hloubky. On má v sobě neuvěřitelnou baladičnost, barvitost a hloubku... Už jenom kolik přes tuhle malou zemičku přešlo různých nájezdníků průsmykem do Uher, nezůstal po nich kámen na kameni a lidé se zase vzpamatovali a žili dál...

Takže půjdete na rodinné konstelace a popíšete nám život nějakého nájezdníka?

To asi ne. Ale určitě to nebudu psát jako odbornou knihu o našem regionu. Sice bude o tomto místě v průběhu tisíců let, ale románově. V Bojkovicích máme opravdu úžasné muzeum s velmi zapáleným panem ředitelem a tak se pořád něco nového dozvídám, a už jen čekám, až do příběhu místa vstoupí konkrétní postavy.  Ale víc už neprozradím. Až se všechno dozvím, začnu psát a hodlám si psaní zase vychutnat.