Gabrieloviny I.

Od té doby, co vyšla v roce 2013 moje první a nejoblíbenější kniha Člověk Gabriel, mě už ani neudivuje, jaké zvláštní věci se právě kolem ní dějí.

Není to poprvé, kdy veřejně prohlašuji, že tuhle knihu si napsal Gabriel sám. A myslím to samozřejmě tak, že mi při jeho psaní do hlavy přitékala slova nějak sama od sebe a příběh se točil úplně jiným směrem, než jsem měla původně v úmyslu. Když se mne čtenáři ptají, jak jsem se vlastně dostala ke psaní, tak odpovídám, a to zcela podle pravdy, že se mi nejdříve zdál sen, který se nakonec stal samostatnou kapitolou nazvanou Dívky s očima jako hvězdy. Zajímavé sny si totiž občas zapisuji, často se tyto zápisy po letech přečtu a řeknu si: “Aha, tak o tom to vlastně bylo, jenom by mi mohli ty zprávy o budoucnosti předávat trochu srozumitelněji…” Takže jsem si začala zapisovat i tento sen, najednou k němu začala připisovat další a další věty a jednoho dne si konečně všimla, že píšu román. A z vydavatelky a redaktorky knih jiných autorů jsem se sama stala spisovatelkou. 

Kniha Člověk Gabriel vyšla v době, kdy jsem už žila na samotě u lesa, dostavěli jsme dům a začínali si zvykat na život zcela odlišný od toho, který jsem nechala v Brně. A mně začínali chybět lidé, se kterými si můžu povykládat nejen o starostech pěstitele drobného zvířectva a majitele hospodářství, a přestaly mi stačit občasné návštěvy Brna nebo návštěvy mých přátel.

Najednou se začaly dít věci. Ozývali se mi čtenáři z blízkého okolí a na autorských čteních na Slovácku jsem poznala řadu nových kamarádů. Například když mne po čtení v našem městečku pozvaly dámy, které jsem znala do té doby jen od vidění, na kávu. Na té kávě slovo dalo slovo a založily jsme Hnutí přistěhovaných žen. Jak jsem totiž zjistila, bylo nás víc, které jsme měly stejný názor na dění na naší radnici, řada z nás se sem skutečně přivdala nebo se vrátila ze světa, kde jsme měly možnost zjistit, že věci veřejné se odvíjejí od toho, jak aktivní jsou samotní občané a přimějí svou radnici respektovat i jiné názory. Takže jsme nakonec poskládaly kandidátku do komunálních voleb, která se jmenuje Společně pro Bojkovice a dnes máme na radnici dva zastupitele. A scházíme se dál. Nedávno jsme s některými a dalšími založili ochotnické divadlo a já napsala divadelní hru.

Díky Gabrielovi jsem poznala i svou nejoblíbenější knihkupkyni Marcelu vlastnící krásné knihkupectví na hlavním náměstí v Uherském Brodě, která mým knihám dělá tak velkou reklamu, že si pro ně jezdí i zákazníci ze zahraničí, tedy z Trenčína:-) A mám konečně parťáka na i ty nejsložitější cesty po světě, což pochopí zejména ti, kteří vědí, že není důležité, kam jedete, ale s kým jedete… Až po několika letech mi došlo, že sice autorský honorář za knihu stále dávám Nadačnímu fondu Verda, ale mnohem důležitější honorář jsem už dávno dostala. V lidech.
Takže se dalo čekat, že se k mojí knize dostane i skupina lidí, které se říká “Koňáci”.

Dodnes si vzpomínám na ten krásný letní den, kdy mě moje čtenářka chovající koně pozvala na setkání se skutečným zaříkávačem koní panem Blechou. Když jsem přijela na dvůr usedlosti, po jehož dvoře se procházely snad všechny u nás existující sorty drůbeže, štěkala smečka psů a ve stájích řehtali koně, z domu vyšel poněkud mrzutý majitel s ospalýma očima, který to setkání majitelů problémových koní se zaříkávačem zorganizoval. A rovnou vynadal mé průvodkyni, co mu ta dala za knihu, protože ji nemohl přestat číst a teď je naprosto nevyspalý. 

“No vidíš, já ti to říkala,” usmála se a postrčila mě dopředu. “A to je její autorka, můžete se seznámit.” 

Loupl po mně jedním zamženým okem a sjel mě už oběma očima od hlavy až k patě.

“To jste vy?” Nevěřícně zavrtěl hlavou. “A budete si chtít zajezdit?”
“No, totiž, ale já na koni nejezdím…” pípla jsem nesměle.

“Cožeéé?” zařval. “A jak jste to teda mohla tak napsat? To přece není možný!”

“Já opravdu nevím…,” opět jsem pípla.

“No dobře, dáte si kafe?” zabručel, ještě jednou si mě prohlédl, znovu nechápavě zavrtěl hlavou a zmizel.

A mně došlo, že jsem ho asi opravdu zklamala. Prostě si na místě autorky knihy, kvůli které se nevyspal i před tak důležitou akcí, představoval nějakou vílu, která se beze slova vyšvihne na nejbližšího hřebce, ani nebude potřebovat sedlo a odcválá na něm do lesa. A ono - já…

Když jsme s mým synem pozorovali neuvěřitelné umění pana Blechy, který dokáže i z velmi nezvladatelných koní během chvilky udělat poddajné ovečky, otočil se ke mně a pravil: “Mami, to je asi Gabriel, ne?” 

Jenom jsem pokývala hlavou a opět se divila. Protože pan Blecha s koňmi opravdu mluví, tedy komunikuje a oni ho poslouchají na slovo. Přestože jejich majitelé tvrdí, že jsou to tvrdohlaví mezci a pak stojí s otevřenou hubou, stejně jako já.

Nezapomenutelná je i historka o návštěvě redaktorky obou mých knih. Přijela za mnou i se svou maminkou, kterou jsem znala z dob, kdy jsem ještě vůbec nevěděla, jak úzce budu jednou spolupracovat s její dcerou. Šly jsme se projít do sadu, protože právě zapadalo slunce a já se chtěla pochlubit naším úžasným výhledem. Najednou se na louce nad námi objevil kůň s jezdcem v kožených kalhotách a s hlavou plnou dredů. 

Přijel až k nám a zvolal: “Co by na to řekl Gabriel? Právě jsem ho dočetl a říkal jsem si, že vám řeknu, jak moc se mi ta kniha líbila!” 

Kůň kolem nás jen tančil, my jsme nebyly schopné slova a tak dodal: “Jedu si ze Žítkové do Bojkovic pro cigára, tak jak sem jel kolem vašeho, sem se zastavil, neva?”

Redaktorka Zdenička mi dodnes nevěří, že jsme se na ni s oním jezdcem nedomluvili. Opravdu ne. U Gabriela mě totiž už nic nepřekvapí.

Stejně jako mě nepřekvapil jiný čtenář v Brně, který mi řekl, že přišel na mé čtení hlavně proto, že si díky své ženě přečetl mou knihu a chtěl mi říct, že jeho pradědeček se skutečně jmenoval Gabriel a skutečně pracoval v buchlovických stájích pro Berchtolda. Tak vidíte.

A tuhle vzpomínku na některé zvláštní historky, které se kolem Gabriela děly, dějí a asi ještě dít budou, píšu právě dnes. Protože včera jsem se nejen dozvěděla, že se kniha Člověk Gabriel znovu dotiskuje, přestože je na trhu už 4 roky, stále je o ni zájem a to i takový, že možná vyjde i jako audio kniha. To ještě uvidíme a dám vědět. 

Ale kromě toho jsem včera poprvé (a ne naposledy) opravdu sedla na koně. Nechala jsem se totiž konečně přemluvit, že se nemám čeho bát a určitě to zvládnu. Takže jsem včerejší večer strávila na hřbetu koně, kterého vedla moje kamarádka Renata (původně čtenářka) jedoucí po boku, po loukách kolem Rudic, zapadající slunce barvilo kopečky v dálce, zvědavě si nás prohlížely srnky ve vysoké trávě, zdravili sousedi a já si začala pohled z koňských zad opravdu užívat. Protože jsem zjistila, že se na koně nejen vyškrábu, ale taky se na něm udržím, že vlastně vůbec nemám strach a že mají asi pravdu ti, kteří tvrdí, že člověk se smyslem pro rytmus se za chvíli přizpůsobí i rytmu koňského kroku a pohupujícího se hřbetu…. Bylo to sice poprvé, ale ne naposledy, lekce hradím domácími produkty z kozího mléka, prý to příště nebude už taková selanka, než se naučím koně ovládat a jen se tak nepovezu, ale stejně… Jednoho dne možná skutečně do toho lesa odcválám, i když se sedlem, a budu si konečně připadat jako ta správná víla…

PS. Největší radost mi udělalo zjištění, že toho koně jménem Vojtěch po mé první lekci opravdu nebolela záda. To se prý pozná tak, že mu sáhnete po projížďce na místa, kde ještě před chvílí bylo sedlo, a když neucukne, tak jste neseděli jako žok a neničili koni páteř...