Mistr, Markétka a ti další

V Rusku právě trhá žebříčky návštěvnosti v kinech nový film režiséra Lockshina Mistr a Markétka natočený podle stejnojmenného románu Michaila Bulgakova. A ruští politici zuří. Režisér Lockshin totiž žije v USA, odkud prý posílá peníze ukrajinské armádě, a jeho film je podle nich protisovětský, čímž podkopává základy ruské historie. Když se film v roce 2020 začal natáčet za pomoci značné finanční podpory ruského státu, Putin ještě vehementně tvrdil, že rozhodně nehodlá napadnout Ukrajinu a Rusko mělo zájem propagovat své umění. Dnes bohužel zvažuje, že film, který hned první den vydělal 57 milionu rublů (cca 14 milionů Kč), znárodní nebo rovnou zakáže.
Nedalo mi to a knihu jsem si po letech znovu přečetla. A zprvu opět nechápala, co na ní mohlo tak vadit a zjevně znovu vadí. Pro čtenáře, který nezná zákulisí, je to prostě jen mnohovrstevnatá fraška popisující život Moskvy třicátých let. Kdy ji navštíví Ďábel, představující se jako Woland, a usadí se v bytě č.50 v domě 302b na Sadové ulici. A náramně se baví tím, že vyvádí z míry moskevské občany. Ti po setkáním s ním většinou skončí v blázinci nebo uprchnou z Moskvy. Woland se nijak netají tím, že měl prsty už v ukřižování Ježíše a zmanipulování Piláta, který si nakonec jenom umyl ruce. Tak jako to dělali po tisíce let mnozí jiní, kteří přihlíželi zlu s přesvědčením, že jich se to přece netýká. Autor románu se také snažil přežít a díky svému prvnímu románu Bílá garda (zná ho někdo?) si udělal oko u Stalina, takže na rozdíl od mnohých jiných sovětských umělců neskončil ve vězení nebo rovnou na popravišti. Jenže jako skutečný umělec velmi silně vnímal, co se děje kolem něj. Nedivím se, že přemýšlel o zlu a Ďáblovi samotném. A také chápu, že když ve vás bobtná kniha a chce ven, prostě musíte psát. I když víte, že je to nebezpečné. Na knize Mistr a Markétka Bulgakov pracoval přes deset let, neustále ji doplňoval a přepisoval, i když tušil, že jejího vydání se nikdy nedočká. Dokonce spálil původní rukopis, ale nakonec se stejně rozhodl celou knihu napsat znovu. Vlastně je to kniha v knize, kterou píše autorovo zjevné alter ego Mistr. V něm totiž také bobtná román - o Pilátovi a zbabělosti, která je podle něj nejhorším hříchem člověka. Když dá Mistr svou knihu přečíst několika svým kolegům, dočká se veřejného ostouzení díla, které ještě nikdo jiný nečetl, v novinách. A jedinou osobou na světě, která v něj věří, je krásná Markétka. Podle mého alter ego Bulgakovovy manželky, která mu s románem pomáhala a jeho rukopis zachránila. A čtenáři najednou začíná docházet, že z bytu č.50 zmizelo nějak moc lidí, kolem domu se rojí nějak moc mužů s nevýraznými obličeji a stačí, aby se vašemu sousedovi zdálo, že máte lepší byt, napíše na vás udání a vy… Zmizíte také. Takže Woland je na moskevské poměry vlastně docela milý chlapík, protože na rozdíl od ostatních si dělá, co chce, pokouší jen ty, kteří si to zaslouží, a dokonce mluví otevřeně. A jedinou možností, jak se Mistr a Markétka mohou zachránit a být konečně šťastní - je zemřít. Smutné, co?

Co ale Bulgakov nemohl tušit zcela určitě, bylo to, že se jeho román stane jednou z nejúspěšnějších knih dvacátého století, která bude inspirovat i další generace. Koneckonců svou kultovní píseň Sympathy for Devil napsal Mick Jagger právě po přečtení Bulgakovova románu. Román samotný vyšel v Rusku až v šedesátých letech (samozřejmě značně cenzurovaný) a zahájil tak svou veleúspěšnou literární pouť. Proč tomu tak je? Protože je to kniha, do které dal autor celou svou duši a jelikož ji napsal skvěle, vypovídá o životě v diktatuře mnohem plastičtěji a pravdivěji než sebelepší historické pojednání. Takže hlupáky, kteří tak rádi zakazují knihy, když už je rovnou nepálí na hranici, zjevně rozčiluje dodnes. 

Stejně tak sovětské politiky rozčiloval další světově známý román Borise Pasternaka Doktor Živago. Také ho psal deset let a tušil, že se jeho vydání nedočká. Román popisující šílenství první světové války a “budování komunismu” v nově vzniklém Sovětském svazu, byl v padesátých letech tajně propašován do Itálie k vydavateli, který byl kvůli jeho zveřejnění  vyloučen z italské komunistické strany. Jeho vydání se pokoušela zabránit i KGB posíláním falešných Pasternakových zpráv odvolávajících souhlas se zahraničním vydáním. Nicméně celosvětovému úspěchu Doktora Živaga se stejně zabránit nepodařilo. Když za něj autor obdržel v roce 1958 Nobelovu cenu za literaturu, musel ji odmítnout a stejně proti němu byla vedena obrovská celospolečenská kampaň, která ho zřejmě definitivně připravila o zdraví a následně i o život. Stal se zrádcem sovětské vlasti jenom proto, že napsal knihu, do které dal celou svou duši. A napsal ji příliš pravdivě. Román v Rusku vyšel až v roce 1988.

Další ruský nositel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn si cenu rovněž nevyzvedl a byl donucen emigrovat na Západ. Kam byla jeho kniha propašována na kinofilmech ukrytých v bonboniéře a autora samotného se pokusila otrávit KGB, která dokonce zřídila speciální jednotku zabývající se pouze jeho osobou. Protože jeho kniha Souostroví Gulag otřásla celým světem, který už nemohl dál zavírat oči před skutečností, že koncentrační tábory nebyly jen v nacistickém Německu, ale existovaly a stále existují i v Sovětském Svazu, který jejich existenci samozřejmě popíral. Jenže autor knihy je zažil na vlastní kůži stejně jako miliony dalších sovětských občanů. To, že se postupem času stal Solženicyn poněkud rozporuplnou literární veličinou, nic neubírá na faktu, že napsal knihu, která změnila budoucnost světa. Protože až brutálně odkryla skutečnou tvář sovětské moci a definitivně pohřbila iluze o socialismu. Zprávy o ruských gulazích totiž prosakovaly dlouho, ale byly stejně dlouho popírány i řadou levicově zaměřených západních intelektuálů, kteří je považovali za protisovětskou propagandu. (O čemž například zajímavě vypovídá další román, tentokrát francouzský - Mandaríni autorky Simone de Beauvoir.) Intelektuálové na Východě o gulazích až takové pochybnosti neměli, ale to bylo tak všechno, co s tím mohli dělat, pokud nechtěli v podobném zařízení skončit.

Takže zde máme tři nejslavnější ruské knihy dvacátého století napsané za cenu vlastního utrpení a ohrožení života. Já sama jsem si je nemohla v mládí přečíst, protože byly zakázané nebo jsem si musela vyčekat dlouhou frontu těch, mezi nimiž tajně kolovaly. Své mládí jsem totiž prožila v socialismu. A dnes chápu, že pro mladší generace je až nepochopitelné, že se může literatura zakazovat a autoři pro ni trpí. Nebo jsou dokonce ohroženi na životě. Takto se totiž chová totalita, v níž se nejenom těžce tvoří skutečná umělecká díla, ale každý může jednoho dne zmizet z bytu č.50. Pravé umění totiž nedokáže lhát a jeho hodnotu potvrzuje čas. Některé knihy prostě musí být napsány. A i když skončí na hranici, stejně zůstanou někde ve vzduchu, kterým plují do té doby, než vklouznou do hlavy někomu odvážnějšímu. Když Woland v Mistrovi a Markétce sám říká, že rukopisy nehoří, zřejmě má na mysli to samé.
Sílu takových rukopisů dokazuje i to, že dokážou rozdmýchávat vášně i po sto letech. A my se musíme ptát, proč ruským politikům najednou tak vadí film natočený podle románu, který vznikl ve třicátých letech dvacátého století? Zřejmě proto, že příliš pravdivě popisuje realitu stalinismu, tedy doby která pominula jen zdánlivě. Vlastně mi to došlo až v okamžiku, kdy jsem sledovala záběry, jak v Rusku zatýkají ruské občany pokládající květiny k fotografiím Navalného a jedna starší žena smutně pravila: “Je to horší než za Stalina.”  S touto dobou nejhoršího teroru se Rusko dodnes nedokázalo vyrovnat a jeho současní představitelé opět trpí nostalgii po Sovětském svazu a ničím neomezené moci, která je nebezpečná nejen pro nejbližší sousedy. Gulagy v Rusku zjevně existují pořád.

Dokud lžeme o své minulosti, nikdy se nemůžeme uzdravit. A pokud má nějaký stát potřebu pálit rukopisy a vytvářet mučedníky, prozrazuje o svém vnitřním uspořádání a poměrech mnohem víc, než si dokáže připustit. Na mučednících je totiž nebezpečné právě to, že už je nelze znovu zabít. A rukopisy nehoří.