Domů

Paměti rockové babičky

06.11.2020
Jak se poslední dva roky zabývám svou pátou knihou, stále častěji vzpomínám na všechny své hudební idoly a písně, které se nějakým způsobem zapsaly do mého života. Protože mi pokaždé připomenou určitou situaci, okamžik, den, příjemný večer nebo člověka, který už zmizel v propadlišti minulosti. Asi to tak máme všichni.
Moje vlastní hudební výchova začala Martou Kubišovou. Maminka ji totiž milovala a vlastnila všechny její desky. A jejich časté poslouchání mě ovlivnilo natolik, že když mi bylo asi deset, vychovatelky v dětské ozdravovně, kam mě poslali kvůli nemocným průduškám, málem zrušil infarkt během pěvecké soutěže vyhlášené v rámci mimoškolních činností, když jsem na jevišti dětským nevinným hláskem zapěla Lampu. Nejenže v té době byla její původní interpretka už persona non grata, kromě toho se i text (který jsem tenkrát skutečně vůbec nechápala, prostě se mi ta píseň líbila svou dramatičností) rozhodně nehodil do dětské soutěže, pochopitelně. I když mi tenkrát jejich rozhodné NE přišlo nespravedlivé, dnes je skutečně chápu. Mohly být rády, že jsem na ně nevytáhla Sag mir, wo die Blumen sind od Marlene Dietrich, tu maminka totiž taktéž sjížděla dost často a mně přišla ještě dramatičtější.
Když mi bylo asi třináct, vnučka babiččiny sousedky se mi pochlubila svým novým elpíčkem. Tehdy jsem poprvé slyšela Yesterday. Pro mladší ročníky je potřeba vysvětlit, že v době mého dětství a mládí v rádiu ani v televizi téměř nehráli západní hudbu (pokud to tedy nebyly italské cajdáky, to se nepočítá), neexistoval internet, a hlavně nebylo možné zajít si do obchodu a koupit si zahraniční desku. Gramofonovou. Ty, které u nás výjimečně vydal Supraphon, se prodávaly výhradně pod pultem a běžný smrtelník musel mít velké štěstí, aby se k nim i pod tím pultem dostal. Zapálenější milovníci zkažené západní hudby (tak se tomu tehdy zcela vážně říkalo) se scházeli na tajných burzách, které občas rozháněla policie. Takže kdo neměl strýčka za železnou oponou nebo ty správné styky, k západní hudbě se dostával těžko. My, co jsme chytali rakouskou, německou a dokonce i polskou televizi či rádio, jsme měli aspoň trochu přehled. Ve vnitrozemí měli větší smůlu, protože při poslechu rádia Luxembourg si posluchač musel dost domýšlet vzhledem ke kvalitě signálu. Každá dovezená deska se nahrávala na kotoučové a kazetové magnetofony tak dlouho, než praskala až moc od přílišného kopírování. Ale když mi bylo oněch třináct, ještě jsem nevěděla, o co všechno přicházím. A poprvé mne to napadlo právě u Beatles. Jejich hudba mi přišla jak z jiného světa (což byla vlastně pravda) a já nutila sousedčinu vnučku, aby mi je pouštěla pořád dokola, dokud ji to dokonale neotrávilo a přestala mě zvát na návštěvy.
A já začala více sledovat rakouskou televizi i rádio a velmi rychle se zamilovala do Johna Lennona, šílela u Woman a těžce obrečela, když můj první idol zastřelil ten cvok.
Můj první kluk miloval Electric Light Orchestra, Progres 2 (hlavně Píseň o jablku) a Janu Kratochvílovou. Jenže taky zcela vážně tvrdil, že vysoká škola je pro ženskou úplně zbytečná, takže když opadlo první zamilování, pustila jsem ho k vodě.
A potkala svou osudovou lásku. Byl to rebel s dlouhými vlasy a spoustou příbuzných po celém světě. Čímž začala moje skutečná rocková výchova. Když mi poprvé pustil Stairway To Heaven, netušila jsem, že tahle láska mi na rozdíl od lásky k majiteli desky vydrží několik desítek let. Každopádně si dodnes pamatuji, jak mi vysvětloval, že to sice nemusím chápat, ale pro ženský se každý, kdo vyleze na pódium a udrží v ruce nějaký nástroj, přičemž je úplně jedno, jestli umí vůbec hrát, stane lovnou zvěří. Tenkrát jsem nadšeně poslouchala všechno, co mi pouštěl a tvářila se, že to vážně taky děsně žeru, i když mi ten hodně tvrdý rock občas rval uši. Až na AC/DC - u nich jsem totiž zjistila, že značně zabírají na rodiče, když mě naštvou. Highway to Hell u nás bytem dunělo dost často.
Na střední jsme chodívali kouřit za školu a na malém kazeťáku (ze Západu pochopitelně) pouštěli stále dokola tehdy zakázaný Pražský výběr, podupávali si a patřičně trhali hlavou při Včera ráno přišla zubatá a připadali si děsně protirežimně a rebelantsky.
Nicméně na vysoké jsem byla za hipíka s rozsáhlými hudebními znalostmi a protikomunistickými názory. Ona už se také psala druhá polovina osmdesátých let a právě hudba stále zakazovaných a pronásledovaných kapel se šířila stejně jako trhlina v socialistickém zřízení. Čím více zakázaný, tím větší idol. Takže si pamatuju i koncert Jaromíra Nohavici v narvaném sále plném nadšených studentů, kdy jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli ho nezruší. To jsme ještě netušili, jakou cenu za tyhle koncerty zaplatil.
Vysoké škole vděčím i za hudební pořady v olomouckém Muzeu umění, na kterých jsem objevila svou celoživotní modlu - Kate Bush a nejen Wurthering Hights. A taky Petera Gabriela. Při Biko mi běhá mráz po zádech pořád.
Pokaždé když zaslechnu In the Army Now od Status Quo, vidím před sebou kantýnu na Vysoké vojenské škole v Bratislavě, kam jsem doběhla na opožděnou snídani a spoustu kafe po značně prohýřené noci s ostatními účastníky celostátního kola vysokoškolské vědecké soutěže. Kolem snídají muži v uniformách, z rádia duní tahle píseň, hoši v zeleném si podupávají do rytmu a zjevně netuší, o čem vůbec zpěvák zpívá. Vážně jsem se tehdá dobře bavila, sice jsem nic nevyhrála, ale zase jsem se ten den seznámila se svým prvním manželem. Taky nic nevyhrál.
Mít walkmana byla na konci této dekády ta samá povinnost jako mít dnes iphone. A já mám v hlavě vzpomínku, jak v sedmém měsíci těhotenství jedu za babičkou na návštěvu na druhý konec republiky a ve vlaku si pouštím stále dokola Joshua Tree a Brothers in Arms. Tím pádem fakt nechápu, proč má moje dcera mírný hudební hluch.
A pak přišla revoluce, devadesátky a my si velmi rychle zvykli, že teď už můžeme poslouchat i koupit si všechno, co nám hudební trh nabízí. Ještě na CD, i když velmi rychle zafungovaly vypalovačky, a my ani kupovat nemuseli.
A taky první koncert Rolling Stones. No, ono se o hudebním zážitku moc mluvit nedá, vzhledem k tomu, že jsem seděla až na druhém konci strahovského stadionu a tam někde v dáli zpíval Mick Jagger a spol. Ale ten pocit, ten pocit, že i já jsem na jejich koncertě, ve který jsem nikdy nedoufala, ten byl úžasný. Před vchodem na Strahov postávali náboženští fanatici a rozdávali letáky na téma, že Sympathy For the Devil je vzývání samotného Ďábla a každý, kdo tuhle uhrančivou píseň s geniálním textem poslouchá, je tím pádem satanista.
Zato koncert Roberta Planta v brněnském Rondu před pár lety, to byl zážitek. Sedím vedle své dcery, která mi lístky na mého oblíbence dala k narozeninám a tvářila se dost otráveně, když bručela: “Tak já s tebou na toho Placentu teda půjdu, co nadělám…”
A říkám si: “Tak, a teď tady sedíš, posloucháš jedny z nejlepších hudebníků na světě a je to vážně úžasnýýý.” Že to bylo dobrý, uznala nakonec i dcera. A že je Plant zřejmě šaman, mne napadlo při pozorování toho, jak dokonale umí cvičit s publikem, které dělá všechno, co po něm chce, reaguje jako jedna duše a jedno tělo. Konečně jsem pochopila rockové fanynky ochotné udělat pro muže na pódiu cokoliv.
Klidně se přiznám: “Ten kdyby mě chtěl, tak do toho jdu taky!”
Sice se poněkud rozcházím s fanoušky Planta v názoru na kvalitu jeho tvorby, protože mně se nejvíce líbí jeho poslední dvě alba - Lullaby a Carry Fire, ale shodneme se na tom, že je až neuvěřitelné, jak na rozdíl od mnohých rockových hvězd stále hledá a objevuje něco nového a nežije jen z bývalé slávy.
Úplně nejraději poslouchám hudbu v autě, když jedu sama a dlouho. Takže jsem přišla i na to, že takový Kashmir si nemůžu pouštět moc často a hlavně ne hned třikrát po sobě. Už se mi totiž stalo, že jsem se probrala v dunícím autě a vůbec nevěděla, kde právě jsem a kudy to vlastně jedu. Ještěže jsem už vážně vyježděný řidič jezdící na autopilota po obvyklé trase, takže bez nehod. Nechápu.
I když v poslední době mám podobné zážitky s jinou písní. Sometimes I Feel Like Screaming. Ano, je to tak, v mém věku se ze mě stala fanynka Deep Purple, do té doby mi přišli moc hard. Jenže před rokem jsem pro změnu já koupila lístky k vánocům na jejich koncert, šla na něj jako doprovod a říkala si, že to nějak přežiju. A když Ian Gillan vylezl na pódium, napadlo mě, že to tenhle páprda přece nemůže přežít. Což bylo předtím, než začali hrát. Doteď nechápu, proč se mi nelíbili dřív. A to vážně nepíšu proto, že můj přítel za mlada vypadal tak trochu jako Robert, je výborný kytarista a ve svém mírně pokročilém věku hraje v rockové kapele třeba právě Smoke On the Water apod. Jojo, člověk si má hodně rozmyslet, co si přeje:-)
No, a letos mi v autě duní taky Ozzy a jeho poslední (když píšu poslední, tak vážně doufám, že se pletu) album Ordinary Man. Vzala jsem ho konečně na milost a zírám. Poslechněte si text úvodní písně. Je vidět, že nejen jeho fanoušci, ale ani on vlastně nechápe, jak tu svou rockovou kariéru mohl přežít. 
Abych to shrnula. Je mnohem více dalších písní, při kterých vzpomínám na svůj poněkud bouřlivější život, ale čím jsem starší, tím více přicházím na to, že kvalitu písně a interpreta skutečně oceníte až po letech. Pokud má stále náboj a pořád zní moderně, je dobrá. Má v sobě totiž srdce a ten, kdo ji napsal, hrál nebo zpíval, tak učinil hlavně proto, že bez hudby nemůže žít. A nebo se u jejího nahrávání dobře bavil a radoval. Vím o tom svoje.
 
 

PS. Takže se klidně přiznám, z důvodů uvedených v posledním odstavci miluju i ABBU:-)
  • 2654x přečteno

Facebook Instagram