Ukázka z knihy Dcery

 

Jeden z rodinných příběhů, který jsem se dozvěděla poměrně nedávno a znovu si uvědomila, jak události zdánlivě zakryté milosrdnou mlhou minulosti ovlivnily i můj vlastní život.

 

Ve stejnou dobu, ve stejném městě, na jiném místě

 

Větřík jemně čechrá světlounce zelené listí stromů, barevné skvrny slunce poskakují po teprve rašící trávě parku a mísí se s prvními hlavičkami pampelišek, všude voní jaro, které dává zapomenout, že se na konci cestiček zeleného ostrova otevírají ulice plné strachu a napětí. Hanička sedí na trávníku a její matce je najednou jedno, jestli šťáva z čerstvě utržených stonků, kterou si holčička pečlivě utírá do zástěrky, půjde vyprat nebo už tam zůstane. Je vděčná za tohle krátké vytržení ze dnů pokrytých prachem a běháním po schodech do sklepa, hrůzy z pískotu vrhaných pum a děsivého čekání na ránu přímo nad jejich hlavami. Jak dlouho se tohle napětí dá vydržet, mozek se jí pokaždé napíná a šumí, děti svírá v náručí jako vystrašená kvočna a modlí se spolu s ostatními, aby neskončili jako jiní, zasypaní výbuchem a udušení prachem roztříštěných cihel. Pořád tam je, tepe a píchá, ta podivná sraženina, která jí kdysi dávno zabraňovala mluvit a vnímat, kvůli které strávila část svého dětství v nemocnici, podobná pokusnému králíkovi, který má v hlavě víc, než by tam být mělo. Nikdo tehdy nevěřil, že tu operaci přežije, ale ruce chirurga byly rychlé a znalé, a dnes by nikdo neřekl, že jizva skrytá pod bohatými kaštanovými vlasy jí zachránila nejen rozum, ale i život. A že se jednoho dne vdá a hlavně bude mít tyhle dvě krásné děti. Plavé vlásky jim poskakují na malých hlavičkách, pokaždé když je dává spát, dívá se na ně jako na zázrak, kterého se jí dostalo, jak se jejich čisté modré oči brání spánku, drží ji důvěřivě za ruku a až jí puká srdce pod náporem lásky. Jsou její, jenom její, ti malí andělé, kteří sestoupili z nebe až k ní, do jejího břicha a prošli jím ven, na tento svět, který si je snad ani nezaslouží. Pokaždé se zlobí na svého muže, když přes její protesty zase poslouchá rádio, s napjatým radostným úsměvem svírá pěsti a většinou jimi udeří do vzduchu nad svou hlavou.

“Jo jo, už jsou blízko, za chvíli budou i tady a pak těm Němčourům ukážou, uvidíš!” povykuje nadšeně. Zlobí se na něj, jak je všechny ohrožuje svými stále méně opatrnými výroky a přednáškami před sousedy krčícími se v koutku sklepa, zabalenými do peřin, které snášejí pokaždé, když zazní sirény. Copak neví, že hlavní je přežít, že hlavní je chránit ty dvě malé hlavičky, co jí je po nějaké politice, která tak zajímá jeho? Jak se na něj zlobila, když zjistila, že nedávno vstoupil ke komunistům, tajně, aby nevěděla nejen ona, ale i ostatní. Copak si neuvědomuje, jak je všechny ohrožuje, že Rusové tu stále nejsou, ale Němci ano? A ti pošlou někam do neznáma nejen jeho, čerstvého komunistu, ale i je? Někam, kde zmizelo už tolik lidí. Kam asi odešli židé z bytů v jejich domě a zůstali po nich jen velké místnosti plné starožitností a bohatství, které si stejně nemohli vzít sebou? A pak ty byty obsadili Němci a vypadá to, že i ti je budou muset opustit a utéct. Kdoví kam zmizí pro změnu oni a zase zůstane bohatství v bytech, které uklízela a říkala si, co ti pomůžou drahé obrazy a vitríny plné porcelánu, jíst se to nedá a život ti to stejně nezachrání. Lidé jsou nejdůležitější, lidé a hlavně její děti. Jak dlouho to bude ještě trvat, kolik nás ještě čeká bolesti, šeptá jí občas prázdné místo v jejím mozku. To, že vyřízli jeho část, ještě neznamená, že po něm nic nezůstalo, občas k ní promlouvá, ale ona ho nechce slyšet, protože jí říká jen samé špatné věci, věci, které by se mohly stát a ona s nimi stejně nic neudělá, takže je lepší je nevědět. Pokaždé když takto v klidu a tichu sedí a zapomene na svět kolem, přihlásí se znovu a vtíravě ten tichý štiplavý hlásek, který přináší jen strach. “Kuš, už jsi tu zase, jdi pryč!” odežene ho nahlas, až se po ní děti udiveně otočí. Ale kdy se budou moci konečně nadechnout a přestat se bát každého zazvonění?

Oldříšek obešel lavičku, doběhl až k Haničce zaujaté druhým věnečkem, usmála se na svého bratra a podala mu ten první, už hotový, pyšně si ho nasadil na hlavu a vydal se směrem k matce. Jak je krásný, jak jsou krásní oba, srdce ji až bolí při pohledu na jejich tváře a oči, kterými zamilovaně pohlížejí na její usměvavou tvář. „ Podívej, co mám, podívej, Hanička mi to dala...“ Jak už hezky mluví, je tak chytrý a hodný, Hanička pusu nezastaví, takže se občas ani nedostane ke slovu, oba jsou tak hodní, miláčkové moji, jak zrovna jim by mohl někdo ublížit, nikoho nenechá, bude je chránit proti všem, proti celému světu, i kdyby ji to mělo zabít... Do tichého ševelení stromů se protlačil zvuk zvonů, hlas z jiného života, kdy vše mělo svůj řád a pravidla, zvony bily jen o poledni a na mši, sirény sténaly jen v továrnách, jenže teď je všechno popletené a tak zmatené...Jak jí to občas unavuje a vyčerpává, pořád pátrat, co se zase děje a co má udělat, hlava jí z toho občas praská, ale teď je to jen ten zvuk, který dává najevo, že je potřeba se zvednout, vyrazit do ulic a dojít domů, naobědvat se a dát děti spát, aby mohla napustit kbelík, popadnout hadr i koště a jít uklidit schody. Jaké mají štěstí, proti těm ostatním roztrženým rodinám, jaká je to škoda odejít z tohoto klidného místa, jak se jí nechce vyjít s dětmi na ulici rozpálenou sluncem, které jako by ani nepatřilo k jaru, málem léto už začíná být, všechno je to dnes na tom světě tak pomotané... „Pápá parku,“ zavolala Hanička, „my zase za tebou přijdeme, viď, mami?“

„To víš že jo, miláčku, jak to půjde, přijdeme...“

„A vidělas ty ptáčky, jak si staví hnízda, co v nich pak mají?“

„Svoje maličké, nejdříve vajíčka a pak se z nich vylíhnou ptáčátka...“

„Jak ty tak všechno víš, mami?“ dívá se na ni holčička obdivně.

Vykročili z útulné zeleně, mladá vysoká žena s krásnými dětmi, aby je pohltil zvuk města, které jen čekalo na svou chvíli...

 

 

„Paní Pokorná, paní Pokorná, kde máte muže?“

„ No, v práci, kde by byl?“ odpoví udiveně upocené tváři tlustého mužíka. Je bledý, celý vyděšený a v ruce svírá balíček látky. To je snad vlajka, zbláznil se? Vytahovat ji ze dna skříně, a jen tak tady s ní pobíhat, barák je ještě plný Němců, vždyť se to nesmí.

„Venku je úplný blázinec, už to asi začalo a váš muž je v práci, copak se v takové chvíli chodí do práce!“ supí a vzteká se domácí. Nás neživí jen barák, ty hlupáku, my musíme taky něco jíst, chce se jí hodit mu do kulaté tváře a tuší, že z ní za chvíli vypadne něco, co se jí vůbec nebude líbit. Oči mu těkají, kolečka v hlavě se otáčejí nezvykle rychle, on má snad i tu hlavu plnou sádla, napadne ji a ze všech sil se snaží nedat najevo, jak jí ten člověk stále protivnější.

„No, tak to budete muset udělat vy!“ Zapíchne tlustý krátký prstík kousek od jejího obličeje. Tělem jí projede vlna děsu, co to po mně chce, něco, čeho se sám bojí a chce to po mně?

„Rusové jsou skoro tady a kde nebude vlajka, tak všechny povraždí, protože si budou myslet, že dům je plný Němců.“

„ A copak není?“ zeptá se ho sama udivena svou nezvyklou rázností.

„No, už tady dlouho nebudou, copak to neslyšíte?“ vykloní se do kulatého otvoru schodiště a mávne na ní. Postaví se vedle něj, jako obvykle nakrčí nos nad pronikavým pachem jeho věčně upoceného těla, jenže dnes smrdí nejen tukem, ale i strachem, napadne ji a dívá se zvědavě do komína schodů. Nad jejich hlavami to šumí rychlými vystrašenými kroky a práskáním dveří.

„ Jsou jako vyděšené krysy, pobíhají a berou, co se ještě dá, copak jste si nevšimla, že před domem stojí auto, proč asi myslíte?“

„ Já na takové věci nemám čas, mám své práce dost...“odsekne.

„No, to byste si jako osoba pověřená správou domu všimnout měla, ne? No o tom si ještě promluvíme, to se mi vůbec nelíbí, že si ani nevšímáte, co se děje v domě...Ale teď to nebudu řešit, tady máte a běžte!“

„ Kam mám běžet?“ stále nechápe.

„No nahoru přece, ten byt po Poláčkových, ten už je prázdný a je tam největší balkón a z toho to pověsíte, pořádně, aby to vydrželo, dělejte, dělejte, čas kvapí, za chvíli tu budou, copak to neslyšíte, ty rány, třeba už jsou na předměstích!“

„A proč to tam nepověsíte sám?“ pokouší se chabě bránit, plná strachu ze ztráty výhodného místa, ale i z představy, jak kráčí po těch schodech nahoru, do bytu, kterého se vždycky bála, jakoby tam po Poláčkových zůstali duchové, kdoví, kde je těm chudákům konec...

„ Já, já to tam mám věšet, vy jste se zbláznila, snad od toho jste tady vy, ne? Váš muž tady není, tak musíte vy, nate, tady je provaz, tím to přivážete na balkon a musí se to upevnit zespodu, z našeho balkonu, aby to nevlálo a bylo to pořádně vidět, chápete mě ženská?“

„ Ale já mám malé děti, co když se mi něco stane, na ulici se teď střílí, někdo mě uvidí...“

„Já tady s vámi nebudu diskutovat, bydlíte si v mém domě zadarmo a já jsem tady jednou majitel a váš zaměstnavatel, tak snad vás ještě nemusím prosit!“ chrlí dál jeho špatné svědomí.

„ Ale děti tady zůstanou samy, někdo na ně musí dohlédnout,“ snaží se znovu odvrátit krok, kterého se tak děsí.

„Tak je dejte do postelí, já to přece kvůli vašim harantům nebudu dělat sám, no, to bych se na to podíval.“ Až se lekne zloby v jejích očích a nenávisti, která se mu do obličeje zaryla jako ostrý nůž, nikdy by to do ní neřekl, taková tichá a poddajná ženská, řečí nenadělá a teď se její obličej proměnil, je tvrdý a cizí, ostrý a pichlavý, vypadá jako čarodějnice, napadne ho v krátké chvíli, než zažene svůj vlastní strach dupnutím.

„Tak honem, není čas, půjdu s vámi do bytu, ale vy jste tady od toho, abyste to tam dala, od toho vás přece platím...!“

Vytrhne mu vlajku z rukou a zabouchne dveře před nosem, opře se o ně zády, nohy se jí třesou, ruce také, obličej vyhladí do masky pracně předstíraného klidu a jde za dětmi. Stojí vyděšeně v kuchyni, z rádia se ozývá nezvyklý hlas, mluví česky, naléhavě a radostně, ale ona nemá čas zamýšlet se nad tím, co to znamená, odvede děti do pokoje, vyčerpaná úsilím nedat nic znát a nevyděsit je.

„ Maminka teď musí na chvíli odejít, k panu domácímu, vy tady zůstanete a budete hodné, slibujete?“

„ A vrátíš se brzy?“ natahuje Hanička, Oldříškovi se krabatí obličej z nezvyklého výrazu své matky, protože její tvář je jako z kamene. Dá si ruku před ústa, aby zahnala vzlyk hrůzy, který se jí už už dere z úst. „Buďte hodné nebo se budu zlobit, až se vrátím!“ Až sebou oba trhnou, neznají tenhle vysoký, řezavý hlas, to není přece jejich maminka, ta mluví jinak, co se to s ní děje? Obejme oba a přitiskne je k sobě, „Já se za chvilku vrátím, slibuju!“

Když zavře dveře před jejich vyděšenými obličeje, vzlyk se konečně dostane ven, popadne vlajku, jakou na ni má zlost, nejraději by ji roztrhala vejpůl, a vyjde ven ze dveří. Stojí tam pořád, ta hrouda roztřeseného sádla, tohle si s ním ještě vyřídím, až bude čas, takhle děsit ji a hlavně její děti. Podívá se na něj rozzlobenýma očima a zavelí: „Jdeme!“

Muž nezvykle poslušně kýve hlavou, ona vyběhne schody, po kterých on jen supí a zastavuje se na každém schodu. V patrech nad nimi duní těžké bedny po dlaždicích a útržky slov dopadají dolů, je v nich strach a jde z nich pořád ještě hrůza...

„A co tihle, když nás uvidí?“ ukáže hlavou nahoru.

„ Ti mají svých starostí dost, těch si nevšímejte, sviní německých, mají stažené prdele a budou se starat jenom sami o sebe a patří jim to!“ uklidňuje sám sebe udýchaně.

“Klíče,“ zastaví se i ona, „máte klíče od těch Poláčkových?“

„Já, to snad vy ne? Vy to máte na starosti, to je ale drzost, ještě se ptát,“ nemůže popadnout dech a rozměklá tvář je čím dál červenější.

Proběhne kolem něj zpátky, nejraději by ho nabrala a shodila dolů na nedávno vydrhnuté dlaždice přízemí, sama udivená zlostí, která v ní bublá, kde se to v ní bere, sama nad sebou přemýšlí, když opět prásknou dveře od jejich bytu.

„Mamí, ty už jsi zpátky?“ volá Hanička přes dveře radostně.

„Ne, a řekla jsem, že budete tiše a hodné!“ křikne, opět zaražená svou zlobou, takhle se přece ke svým dětem nikdy nechová, tak co to je?

Nakonec najde ve skříňce pečlivě uložené a označené klíče, jak se ten chudák pan Poláček tvářil, když jí je dával. Celá rodina tehdy stále před jejich dveřmi, žluté hvězdy na kabátech a kufry u nohou, bál se, strašně se bál a ruka se mu třásla, loučila se s nimi a tušila, že už je nikdy neuvidí a ten tlusťoch měl tehdy ještě řeči o židech, jak si to zaslouží, kolik si toho nahrabali, před Němci se málem klaněl a teď má zase řeči o nich, taková krysa upocená. Hlava šumí jako hrnec plný zuřivé páry, ať už to mám za sebou, rychle, rychle. Proběhne kolem té hroudy sádla, stojí tam, ani se nehnul, tlustá nožka mu podupává netrpělivostí, ten se tak má co zlobit, zrovna na mne...Něco si vymyslí a já to odnesu. A Oldřich to samé. Kdyby tady byl, musel by on, ale copak za to může, ráno se mu sice moc nechtělo, jenže nikdo ještě nic nevěděl... Jak ho znám, už někde pobíhá a dělá důležitého...

Byt, ze kterého jeho poslední majitelé utekli už před měsícem, čím vyšší šarže, tím rychleji zdrhají, poznamenal tenkrát její muž, je plný nepořádku, jak rabovali skříně a nakládali všechno, co mělo nějakou hodnotu. Pan Poláček byl vysokoškolský profesor, taková honorace, hodní lidé to byli, pokaždé poděkovali, když jim v noci otvírala, ne jako ti další, ani ji neuznali hodnou jejich árijského pohledu, prošli kolem ní, jakoby byla vzduch...

„Nate, tady je ten provaz,“ přerušil její vzpomínání domácí, „slyšíte, už se střílí, je nejvyšší čas..!”

Tabulky velkých oken balkonových dveří se začínají otřásat a drnčet.

„Vždyť se střílí i v naší ulici, přece tam teď nemůžu jít!“

„Všichni jsou schovaní, co mi to tu povídáte, podívejte, soused naproti, už ji má vyvěšenou, ten má asi poslušnou domovnici, na rozdíl ode mě!“ začíná mužík znovu křičet.

Opatrně otevřela vysoké prosklené dveře na balkon a vystrčila hlavu do napjatého ticha ulice.

„ Vidíte, je zase klid a vy pořád máte nějaké řeči...“ hučí ji za zády. Když nejistě vstoupila na teplé dlaždice balkonu, rozhlédla se kolem, tabule zavřených oken v domech naproti se lesknou, všichni jsou zalezlí, nikdo ani nevystrčí nos a jen já ho kvůli tomuhle bláznovi vystrkuju...Když přistoupila k zábradlí, několikrát hlasitě vydechla a rozbalila vlajku, která zavlála v jarním větru a jí samotné najednou přišlo, že je správné, co dělá, ať už je to, jak to je, její muž na ni nakonec bude hrdý, co dokázala, ona sama. Rychlé pohyby rukou uvazujících provaz kolem zábradlí a vlajka konečně visí dolů. Kolem ucha jí zasvištěla kulka, tabulka okna praskla, další a další, řev domácího burácí prázdným bytem a odráží se od zdí jako ty kulky. „Dělejte, ženská, dělejte!“ Kdyby tak chtěli trefit jeho a ne mě, napadlo ji, než zaběhla rychle dovnitř.

„ Co blázníte, vždyť tam visí na půl žerdi, to je urážka státní vlajky, nebude to vidět, musíte se tam vrátit!“

„Vy jste snad zešílel! Naproti tam někdo střílí z okna po všem, co se hýbe, já se přece nenechám zabít!“

„Takhle nás postřílí všechny, copak to ženská nechápete!“

Má chuť popadnout ten jeho tlustý krk, který vlastně neexistuje, hlava mu roste přímo z ramen a zmáčknout, jak já ho nenávidím, copak mám kvůli němu umřít, teď, když už je skoro konec?

„Když se poplazíte, tak vás za tou vlajkou neuvidí, jenom se to musí připevnit na druhém konci a bude to, necháme ji raději dole vlát...“

No jo, bojí se o svá vlastní okna, o ty se bojí, držgrešle jeden, ale o matku dvou dětí ne, on má ten Oldřich nakonec pravdu, vykořisťovatel to je, nic jiného.

„Běžte, běžte, zase je tam ticho,“ mužík udýchaně vykoukne z rozbitých dveří na ulici a hned hlavu zatáhne vystrašeně zpět.

Přinutí svoje tělo, aby se hýbalo, svaly sevřené děsem, tohle mu jednou vrátím, ten uvidí... Po čtyřech leze po zaprášených dlaždicích balkonu a doufá, že ji ten naproti, který střílí po každém sebemenším pohybu, už nevidí, musí se zase zvednout, vlající konec vlajky stále klouže z roztřesených prstů, přímo cítí, jak na ni míří ten neznámý, který se asi rozhodl pozabíjet všechny, než umře sám, cítí, jak se mu prst chvěje na spoušti a hledá nejlepší místo, stiskne a jí se kulka ostřelovače zaryje do mozku. Nakonec zachytí neposlušný cíp do dvou prstů a vytáhne, provaz ji vypadává z rukou, odkutálí se až na konec balkonu, ježíši, to snad ne, plazí se pro něj, zdvižený okap zábradlí ji skrývá jen napůl. Nic, asi mne nevidí, chválabohu, už jen pár pohybů a můžu zpátky... Kulka proděraví modrou, červenou i bílou, tabulky zase drnčí a ten naproti ji chce opravdu zabít, o nic jiného mu nejde. Nechá provaz ležet, tělo jí ztuhne a nemůže se hnout. Stala se nehybným terčem čekajícím na popravu a jenom vzpomínka na vyděšené tváře dětí ji donutí rozpohybovat ztuhlé nohy, další kulka proletí modrou a zasviští opět těsně vedle její hlavy. Její zvuk ji konečně probere, vpadne do otevřených dveří balkonu, proběhne kolem vyděšeného mužíka skrytého za polstrovaným křeslem, zabouchne dveře, seběhne po schodech, prodere se mezi lidmi v šedivých uniformách, kteří táhnou těžké bedny a do jednoho nechtěně strčí. “ Jste se zbláznila?” volají unaveně za jejími zády a ona za sebou konečně úlevně zabouchne dveře od jejich bezpečného bytu. Rádio pořád vyhrává, občas přerušováno radostným hlasem někoho, kdo tvrdí, že už je jejich rozhlas svobodný, hluk v prázdné místnosti se zabodne do hlavy horké bušící krví a jí konečně dochází, že mohla umřít. Dotápe ke kredenci, odkud vytáhne láhev rumu a nalije si do hrnku. Ona, která nikdy nepije, by teď nejraději upadla do blaženého spánku opilců, kteří usnou všude, i v jejich průjezdu, který pak páchne močí a ona musí ty nasáklé kameny splachovat desítkami těžkých kbelíků, teď už chápe, proč to dělají...

“Mami, mami, ty už jsi tady, maminko, kde jsi?“ Dětské pěstičky buší do zamčených dveří vedlejšího pokoje, kde Oldříšek ječí, jako když ho na nože berou, všechny ty zvuky se jí překotně cpou do hlavy a ona najednou dostane strach, že jí ta hlava praskne a všechen zdravý rozum z ní vyteče ven a už se nikdy nevrátí.

„Klid, děti, klid, už jsem tady,“ vykoktá z posledních sil, otočí klíčem ve dveřích, otočí knoflíkem rádia, děti se ovinou kolem její zhroucené postavy u stolu, zaboří hlavy do jejího břicha a už jen poslední vyděšené vzlyky se jim derou z tělíček. Najednou je ticho, báječné, ničím nerušené ticho. Zadunění domovních vrat a zvuk těžkého motoru náklaďáku je posledním potvrzením, že už jsou pryč, všichni ti, co se tady roztahovali celá léta a na ně se dívali jako na obtížný hmyz, jsou pryč. Konečně, a ji už nikdy nikdo nedostane ze dveří, zavře se tady, zabarikáduje, než bude ta všechna hrůza za nimi.

„Máte hlad?“ Dolehne na ni taková krásně běžná starost.

„Nee, jenom žízeň...“

„Nějak jsme to s tím obědem nezvládli, co? No nic, dáme si chleba a napijeme se a já si půjdu s vámi lehnout, třeba to všechno zaspíme, jako ti broučci, pamatujete?“

Kývají hlavami, pátrají v její strnulé tváři a hladí ji po hlavě ulepenýma ručičkama, najednou si vyměnili role, ona je dítě a oni její rodiče, nezvykle vážní a dospělí. Obejme je, oba je zvedne a zamkne za sebou dveře pokoje, položí se do postele, pevně k sobě přitiskne jejich teplá tělíčka, v hlavě už jí nehučí, všechno je za námi a žádná válka nás nezajímá... za okny do zahrady dvora zpívají ptáci, klid a mír, občas přerušený tlumenými ranami z děl, někde daleko, určitě daleko...

 

„Mami, mami, někdo tluče na dveře!“ budí ji z bezvědomí spánku Hanička. Jakoby vstávala z těžkého a milosrdného hrobu, nelítostně buzena světem za jejími dveřmi.

„Mami, to bude asi pan domácí, pořád něco křičí.“

„ Co proboha ještě chce, ten srab, copak mi nedá nikdy pokoj...“ došourá se ztěžka k dunícím dveřím.

„Paní Pokorná, já vím, že tam jste, otevřete, okamžitě otevřete!“

Když konečně otevře, mužík vběhne dovnitř do kuchyně, otočí knoflíkem rádia a do vyděšeného hlasu volajícímu o pomoc konečně řekne, proč přišel.

„Copak vy to neposloucháte? Němci mají ten rozhlas zase zpátky, všechny je tam pozabíjí, žádné povstání, kdoví, kdy ti Rusové dorazí a kde vůbec jsou, než přijdou, povraždí nás všechny! Musíte tu vlajku zase sundat! Kdoví, jak se to ještě otočí, dala jste ji tam moc brzy...vy jste vůbec taková ukvapená osoba, jsem si všiml, nic si pořádně nepromyslíte a já abych se teď bál o svůj dům... kvůli vám, ženská nerozumná...”

Zůstane na něj zírat. Jeho slova se sypou do hlavy a zase z hlavy ven, aniž by pochopila jejich smysl, vidí sama sebe, jak jde k němu a rozbíjí ten jeho prolhaný obličej těžkou pánví, která připravená k obědu čeká na sporáku, ale byla to jen představa, kterou ulevila svému největšímu vzteku.

„Cože to chcete, vy jste se asi zbláznil? Nejdřív mě donutíte ji vyvěsit, a necháte mě málem zabít a teď ji mám zase sundat, vy jste neviděl, jak mi lítaly kulky kolem hlavy a teď chcete, aby mi lítaly zase? Vždyť vy mě posíláte na smrt! Chápete to vůbec?“

„Ale nepřehánějte, nic se vám přece nestalo, nebo ne? Zvládla jste to jednou, zvládnete to podruhé, ne?“

„ Nikam nejdu!“ posadila se prudce za stůl a chytla se pevně jeho rohů, „Mě už tam nedostanete!“

„A to chcete aby nás pro změnu postříleli fašisti? Vás i vaše děti, ještě jsou v domě, v tom posledním bytě a až sem vtrhnou, nebudou se s nám mazlit, to si uvědomte, soused naproti už ji taky sundal...“

„Protože má toho šílence s puškou nad hlavou a ne naproti, vy hlupáku!“

„Co si to dovolujete, ženská? Jestli okamžitě nepůjdete sundat tu blbou vlajku, tak vás vyhodím na hodinu na ulici, slyšíte mě!!“ řve hlasem, který přeskakuje z výšek do hloubek a zase zpátky, děti se krčí v postýlkách a začínají znovu pobrekávat, v hlavě ještě před chvílí prázdné jí zase začíná hučet, červená se míhá před očima, modrá a bílá taky, ta vlajka jí vlaje mozkem a ona ji zase nenávidí, stejně jako toho upocence před sebou. On je snad opravdu schopný je všechny vyhodit, jenže ona je tady sama a neví, co má dělat. Proč tady proboha není její muž, copak to zase musí zvládnout bez něj, ona, která s ničím nechce mít nic společného, budou stát na ulici, vystaveni kulkám a dělům, kam může jít, nemůže ho ani vyhodit z bytu, aby na ni neřval a neděsil její děti. Jehla myšlenky, že jí nic jiného nezbývá a musí znovu vstoupit na ten odporný balkon posetý střepy, je ostrá a palčivá. Jako stroj se postaví, jde do skříňky, znovu vytáhne klíče od Poláčků a projde beze slova kolem něj, ani za pohled jí nestojí.

„No vidíte, nakonec jste dostala rozum, koneckonců už dlouho nestřílel, třeba toho nechal nebo je už po něm, uvidíte...“

Stojí znovu přede dveřmi na balkon své největší hrůzy, kolem je ticho a klid, okna se lesknou stejně jako před těmi dlouhými hodinami, třeba bude mít tentokrát štěstí, v co jiného může doufat. Začne tahat za příliš utažený provaz omotaný kolem balkonu, zlobí se sama na sebe, jak důsledně ho utáhla, vyděšené ruce se znovu třesou, bříška prstů odřená třískami z dlouho neudržovaného zabradlí bolestivě štípou, konečně to povolilo....A do její úlevy opět zasviští kulka. Znovu leží na břiše a snaží se co nejvíce tahat, aby už mohla být pryč, ať si ten hadr spadne kam chce, stejně už je samá díra, provaz konečně povolí a vlajka se snáší zvolna dolů na ulici.

„ Jste blázen ženská? Kde teď vezmu novou, měla jste ji chytit!“ křičí domácí znovu bezpečně ukrytý za křeslem, ona se rychle zvedne a společně se zvukem třístícího se skla druhé tabule se vřítí dovnitř, skončí na všech čtyřech uprostřed střepů, je jí jedno, že se jí zadírají do rukou a do kolen, neslyší, nevidí, z úst se jí valí křik a hrůza. Domácí už zdrhnul a mě nechal tady, kdyby mě zasáhl ten hajzl naproti, nechal by mě tady klidně vykrvácet, svině jedna tlustá...Vyjde z bytu, dveře zůstanou otevřené, a ona klopýtá po schodech, doprovázena křikem linoucím se samovolně a nezávisle na její vůli, z otevřených úst, která k ní ani nepatří, mohla jsem umřít sama v tom zešeřelém bytě, plném duchů minulosti, sama jako ta krysa na dvoře, co si na ní zacvičovali zbraň už bývalí nájemníci...Sousedka vyděšená jejím řevem vyběhne na podestu, dveře domácího jsou zabouchnuté a mlčenlivé, už se nemusí bát o svůj majetek, teď už mu Němci neublíží, jemu ne...Hluk z vyšších pater zesílí, už jdou zase dolů, bedny třískají o schody, i oni křičí, pohánějí nosiče a stará sousedka, se kterou jen občas prohodí pár slov, s hlavou plnou natáček zabalenou jako obvykle do šátku, jí rychle vtáhne do své předsíně.

Jemné ruce plné modrých naběhlých žil jí s útěšným kvokáním vytahaly ze dlaní hluboko zaryté střepy, ale ona sama nic necítí, tělo má ztuhlé a vypnuté.

„Děvenko zlatá, že jste tam vůbec šla, měl si to pověsit sám a ne tam hnát matku od malých dětí, co je to jenom za člověka...Nate, dejte si na uklidněnou, teď musíme počkat, až se přeženou oni, kdyby vás tak viděli, ještě vám něco provedou, jsou celí vyděšení a tím horší...“ když hluk na schodech znovu utichne a po posledním prásknutí domovních dveří se v domě opět rozlije ticho přerušované jen osamocenými výstřely z ulice, vyprovází ji až do jejího bytu. Děti vyběhnou z pokoje a přitulí se k ní.

„Nic se nestalo, kůzlátka moje, nic se nestalo, nebojte se, maminka už je zpátky, přece jsem vám to slíbila...“ v hlavě jí tepe, mohutný příliv krve za čelem ji napíná k prasknutí a nohy zeslábnou, svět kolem červená a pak zčerná.

„Musím si jít lehnout...“ zašeptá znovu vyprahlými rty, ani od sebe nejdou odlepit, asi jí všechna voda z těla vyprchala smrtelným potem, vlasy šustí jako smirkový papír a kůže praská při každém pohybu...

„,Jen běžte, drahoušku, jen běžte, já si vezmu děti k sobě, teď jen musíme čekat...“ Ozve se další výstřel, vyděsí se a vyskočí, až porazí Oldříška: „Panebože, on už je i tady.“ Tvář svého vraha tuší všude, za oknem vedoucím do ještě před chvílí klidného dvora, za každými dveřmi, které jsou ještě zavřené, nikam se před ním neschová, nikam, stejně si ji najde...

„To nebylo tady, to je z rádia, chudáci, umírají tam, před rozhlasem, to není u nás, nebojte se...“ položí ji sousedka na kanape, mokrá utěrka jí chladí čelo a ona raději odplouvá v červené, modré a bílé do houpavého spánku.

 

„Mařenko, jen lež, nevstávej, volal jsem doktora, aby se ti raději podíval na ty ruce, pořád ti to krvácí...” tichý hlas muž se mísí s uklidňujícím zvukem ohně ve sporáku, na kterém bublá ohřívaná polévka. Venku je už tma, občas přerušená odrazem světlic a výstřelů bezpečně vzdálených od jejich dvora.

„Proč jsi tady nebyl, nevěděla jsem, co si počít a ...“ nechce se jí ani mluvit, ani se na něj podívat.

„Chudinko malá, já vím, co se stalo, říkala mi to paní Šimáčková. Taky jsem na něj vlítnul, mělas vidět, jak se třásl, neboj se, už bude brzy konec, já mu na nějaký domovnický byt kašlu, buržoustovi jednomu, jak to skončí, stejně půjdeme z Prahy, jak ty Němce vyženou, a to teda vyženou, nebo utečou sami, všude bude práce dost a i prázdných domů, už na to nemysli...“

Plameny z právě otevřeného sporáku pokreslí zeď útěšlivým teplem a barvami, jenže ta červená ji znovu připomene vlajku pomalu se snášející dolů na ulici, střepy, všude samé střepy, díry po kulkách... Zasténá a muž se k ní skloní, jindy by uvítala konejšivou náruč, ale teď ho od sebe odstrčí i pro ni nepochopitelným hněvem, který se v ní znovu zvednul, má chuť udeřit ho do té hubené tváře, už teď rozrývané údolími vrásek, kterých si předtím nevšimla.

„Nech mě, měl jsi tady být, mohli nás všechny pozabíjet a ty si raději běhal po ulicích a zachraňoval svět!“ zaječí znovu hlas, který ani ona nezná a jejího muže vyděsí natolik, že odstoupí od kuchyňského kanape, zírá na vztekem zkroucenou tvář neznámé ženy, kam zmizela ta, se kterou se ráno loučil?

„Nezlob se, miláčku, nezlob, já vím, že to bylo těžké, ale na ulicích umírají lidé, před rozhlasem je plno mrtvol, přidali se k nám i četníci, ale nebýt Vlasovců, představ si, najednou otočili a jdou proti Němcům, kdoví, co by se stalo, kdyby jich nebylo...“

„Mě to nezajímá, důležití jsme jenom my a abychom to všechno přežili, slib mi, slib mi, že už nikam nepůjdeš a zůstaneš tady s nám, co když sem vtrhnou a budou nás chtít zabít? Už jsem mohla být mrtvá, chápeš to! Jestli zase někam půjdeš, do smrti na tebe nepromluvím, do ničeho se už nemíchej, podívej se co se málem stalo, když jsi tady nebyl. Kdo se postará o děti, když ani já s těma rukama nic dělat nemůžu?“

„Paní Šimáčková říkala, že by ti vypomohla,“ mrká usilovně nejistotou a zahání vidinu zavřených dveří. Na jejich druhé straně se dějí věci a on by je nemohl otevřít?

„Tak paní Šimáčková, říkáš! Tak ty mě tady necháš se starou paní, která sotva chodí, jen abys ty sám mohl zase odejít a nechat se někde zabít? Sobče! Sobec jsi, nic jiného, jde ti jenom o tebe a o ten tvůj pocit, že všechno má být tak, jak ty chceš!“ hlas znovu nabírá nebezpečné výšky a odráží se od dosud tichých stěn, i od muže zkoprnělého úžasem nad proměnou své ženy...

„Mařenko, uklidni se, zůstanu, to víš, že zůstanu...“

„A nebudeš se už do ničeho míchat?“ Její oči se zadírají do zešedlé tváře, cítí, jak bojuje sám se sebou, se svou hrdostí a jejím strachem, s touhou být při tom všem, co se konečně děje.

„Slibuješ?“ znovu zaječí a vedle se ozve zakňourání dítěte probouzeného ze spánku.

„Slibuju,“ řekne těžce a skloní hlavu.

Vychází občas před dům, zkoumá jako lovecký pes nebezpečnost terénu, vidí na něm, jak by se nejraději rozeběhl a vrhnul se do chumlu, který nečeká na dovolení a není sledován pátravými pohledy rozzlobené manželky. Knoflík u rádia je už celý ukroucený z nedočkavého vyhledávání nejnovějších zpráv, přece už musí dorazit, musí... Za dveřmi se střídají kamarádi s novinkami a on se před nimi stydí za další odmítnutí, jen pohled na zafačované ruce jeho ženy potvrzuje jeho výmluvy, proč nechce vyjít z domovnického bytu ven do ulic plných strachu i očekávání. Ona mezitím měkne, začíná jí ho být líto a s odcházející bolestí v rukách, která se jen občas připomene šimravým cukáním, se začíná se stydět sama za sebe a za svůj nepochopitelný křik. Přece ona taková není, jak nemá ráda ty semetriky, co drtí muže podrážkou svých domácích papučí a nakonec ho sama pošle do ulic, protože cítí, že tohle by jí nikdy neodpustil. Rusové jsou už téměř ve městě, co se dá dělat.

„ Jen běž, my to nějak zvládneme, už mě to tak nebolí, ale prosímtě, jak Rusové budou tady, slib mi, že se vrátíš, mám takové tušení, že se ještě něco může stát...“

Ani ji nevnímá, jen odkývá další vynucený slib a vyrazí ze dveří. Jak malý kluk je, když může konečně ven, ale copak je tohle nějaká zábava, vždyť je přece všude kolem válka, a ti mužští jsou z toho celí divocí, místo, aby dali pokoj a raději se schovali.

„Jsou tady, konečně jsou tady, paní Pokorná!“ volá paní Šimáčková. „Pojďte, jen pojďte, už se nemusíte bát, to by nás jednou mrzelo, že jsme je neviděli, pojďte!“ Stržená nadšením staré paní nakonec popadne děti, a vyrazí ven na ulici.

„Vy opravdu myslíte, že už je konec?“

„To víte, že je, Němci kapitulovali, i toho Němčoura odnaproti už někdo konečně zastavil, slyšela jsem, jak se naproti střílí v domě a najednou byl klid, od té doby je klid, vidíte, už ho někdo potrestal, blázna, co si myslel, že porazí sám Rusy, nebo co?“ supí stará dáma a klobouk s opelichaným bažantím pérem kmitavě dotvrzuje její nadšená udýchaná slova.

Jásání davů, vůně jara, veselí a naděje, to všechno jde kolem ní, snaží se usmívat s ostatními, když bolavýma rukama trhá šeříky vykvetlé v nedalekém parku a děti je rozdováděně hážou na ta dunící železná monstra posetá unavenými muži v uniformách, jsou tady, opravdu už je konec... Přežili jsme to, uklidňuje sama sebe, protože vtíravý hlásek, znovu a znovu útočící na její bránící se mysl, přináší strach. Z čeho, Němci jsou přece pryč, ten ostřelovač v jejich ulici taky, tak proč?

 

Bylo to 10. května odpoledne, když do chodby jejich domu vešel cizí muž. V ruce měl samopal, přes rukáv špinavé lehké košile červenou pásku revoluční gardy a zaklepal na dveře domovnického bytu. Její muž vyšel ven a ona jen ztuhla návalem nepochopitelného děsu. Proč, vždyť je to přece normální, všude se ještě prohlíží, jestli někde nejsou Němci, nic se už nemůže stát... Jenže oči toho muže, když ho pozorovala škvírou pomalu otevíraných dveří, ji udeřily do bránice, to nebyly oči, to byly studny, hluboké, černé a bez života. Kdoví, kdo to je, dneska si vezme pásku na ruku každý, kdo si nějakou sežene, v takovýchto chvílích uvolněných z běžných pravidel a zodpovědnosti se pořád ještě může stát cokoliv, našeptává hlásek a z chodby se ozývá křik. Děti sedí v kuchyni, ona naslouchá za bezpečnou hradbou dveří, ale nakonec z ní vyjde a postaví se vedle svého čím dál rozzlobenějšího muže.

„Já vás tam nepustím a nic vám nepodepíšu! Ten byt patří Poláčkovým a aspoň něco jim tam ti náckové nechali, takže rozhodně prázdný není. To vám není hanba, konečně je konec války a vy chcete rabovat? O nic jiného vám přece nejde? Ty chudáky nahnali do lágru, co když se vrátí a najdou byt úplně vybílený, to si nevezmu na svědomí. A už o tom nebudeme diskutovat!“

Muž mlčí a jeho mlčení je čím dál hrozivější. Pak si dlouze odplivne a samopal německé výroby, který zřejmě sebral někomu mrtvému, se pomalu zvedne.

„ Tak a dost! Kde máte rodinu?“ zeptá se suchým hlasem, bez citu a zloby, hlaveň bez hnutí míří na hlavu jejího muže.

„Žádnou nemáme,“ pronese Marie suchými ústy.

„Nejsem hluchý, slyšel jsem, jak jste je uklidňovala, doveďte je sem!“ Její muž stojí, rysy tváře jako vytesané z kamene a tvrdě se dívá na postavu před sebou, postavu ze zlého snu, ze kterého si mysleli, že jsou už dávno vzhůru. Ona na něj vyděšeně zírá a čeká, kdy k ní obrátí pohled, aby věděla, co má udělat.

„Nikam nechoď,“ sykne koutkem úst, oči stále upřené na muže před sebou.

Ten si potáhne čepici, znovu si odplivne, jen natáhne klidnou a tvrdou ruku směrem k nim.

„Podepište to, nebudu se s vámi dohadovat,“ hlaveň samopalu trčí stále ve směru hlavy jejího muže. „Vy mi tady nebudete vyhrožovat, chcete tady jenom sprostě krást, a ještě máte tu drzost dát si na rukáv rudou pásku, celou válku ste se určitě někde schovával a teď si budete hrát na hrdinu a zneužívat situace. Styďte se! Jste jako oni!“ zařve Oldřich a Marie strne, proboha, co to zase vyvádí, copak to není jedno, krade se určitě všude, to je přece tak pokaždé, copak chce, aby nás tady ten blázen postřílel? Kvůli čemu, kvůli nějakým krámům, Poláčkům to bude stejně jedno, hlavně že přežijí, důležitý je přece život a ne věci...

Zatahá ho za ruku.“ Oldřichu, nech toho, ať si vezme, co chce, nevidíš, co je ten člověk zač?“

„ Ne! Tady jde o princip, já nebudu takové věci podporovat a umožňovat, jenom proto, že to dělají ostatní!“ vyrazí tvrdě ze sebe a ona ho v té chvíli nenávidí. Zase ty jeho principy a spravedlnost, dostane nás tak akorát do dalšího neštěstí...Muž naproti začíná rudnout, oči mu blýskají a konečně se v nich objeví život, zloba a vztek, hlas syčícího hada je naléhavý a rozhodný.

„Podepište mi to...“

„Nepodepíšu, už jsem řek!“

„Tatí, my sa sami doma bojíme,“ otevřou se najednou dveře a Hanička s Oldříškem zblednou, když spatří trojici dospělých na chodbě. Instinktem zvířátek vycítí nebezpečí, samopal strčí pořád směrem k jejich rodičům a ony se rozeběhnou k zástěře své matky, tuší, že se děje něco zlého, před čím by je měla zachránit.

„Takže už vás tady mám komplet,“ syčí dál had, „tak vy nepodepíšete, jo? Víte, co je to za samopal? Německý, milý pane, německý, a Němců je na střechách a pod střechami pořád ještě dost, kdo si myslíte, že se bude zajímat o to, kdo postřílel jednu bezvýznamnou domovnickou rodinu? Němci, řeknou...Všem je to jedno, o pár mrtvých víc nebo ne...?“

Marie cítí, že ten člověk nelže, studny jeho očí jsou stále hlubší a děsivější, ten člověk už určitě někoho zabil a klidně zabije znovu, protože chce. Pohne se směrem ke dveřím, děti táhne za sebou a had zařve:“ Nikam! Tady budeš, ty kurvo, ani ti tvoji parchanti se nehnou!“ Pak se otočí ke kamenné tváři jejího muže.

„Ještě jednou, podepíšeš nebo ne?“

„ Proboha, Oldřichu podepiš, přece nechceš, aby nás ten blázen zabil...“

„Takový jako on, jsou jenom srabi, vyhrožují a rabují, já takovým nebudu ustupovat, ustupoval jsme celou válku a teď mám zase?“

Copak mu na nás proboha vůbec nezáleží? Ta zoufalá otázka tepe do čím dál bolavějšího mozku, ve kterém proudí krev jako v horké troubě, ve spáncích jí duní a její svět znovu začíná červenat...Copak nevidí, že ten muž nelže, že je to vrah?

„Napočítám do desíti!“ hodí muž papír na zem k jejich nohám. „A pak spustím!“

On se tou situací snad dobře baví, hlaveň pomalu postupuje od něho k ní, vidí černou díru podobnou jeho očím, ze které každou chvíli vyletí kulka, najednou znovu stojí na balkoně plném střepů a znovu slyší křik, který vydává zvíře ukryté v ní. Tohle už ne, tohle už nesnesu, zní poslední myšlenka, která ji napadla těsně předtím, než kolem ní všechno zčernalo a z jejích úst se vyhrnul řev divokého zvířete bez rozumu, zvířete před porážkou, stoupal komínem schodů, rval uši všem, kteří byli kolem a muž se samopalem sebou v první chvíli trhnul, jen jeho prst se blížil ke spoušti, protože chce, aby bylo ticho. Aby mu nerval bubínky uší ten hrozný zvuk, ta ženská řve jako šílená, a ona asi šílená je, oči má v sloup, je celá rudá v obličeji...

Řevem se nese dupání těžkých holínek a cizí slova „Što eto? Uvaga!“ Do vchodu jejich domu vběhne žena v ruské uniformě, samopal v pozoru a za ní další vojáci. Had zazmatkuje, odhodí zbraň, proběhne kolem řvoucí ženy i plačících dětí a zmizí ve dvoře.

Marie se pomalu sesune k zemi, s tváří zalitou krví popraskaných žilek, oči stažené křečí a konečně zavře ústa dokořán otevřená. Když ji její muž odnáší znovu do kuchyně za pomoci těch, kteří od nich všech odehnali blížící se smrt, Hanička s Oldřichem stojí stále na chodbě, strnule a tiše pozorují to, co se děje průzorem otevřených dveří. A Haničku napadne, že její maminka už nikdy nebude to, co byla dřív. Je z ní paní, která křičela tak, až se jí začala bát.