Domů

Blog

Milé děti aneb Poučení z krizového vývoje (pandemie)

09.04.2021

V roce 1989 mi bylo 24 let. Své dětství a rané mládí jsem strávila v systému, o kterém když vyprávím svým dětem, občas je u toho podezřívám, že mi stejně nevěří a myslí si, že vše trochu zveličuji. Obě totiž chválabohu vyrostly v době, kdy svoboda už nebyla jen slovem. Zkušenosti jsou prostě nepřenosné a chápu, že si tu absurditu tehdejších časů nedokážou představit.

Paměti rockové babičky

06.11.2020
Jak se poslední dva roky zabývám svou pátou knihou, stále častěji vzpomínám na všechny své hudební idoly a písně, které se nějakým způsobem zapsaly do mého života. Protože mi pokaždé připomenou určitou situaci, okamžik, den, příjemný večer nebo člověka, který už zmizel v propadlišti minulosti. Asi to tak máme všichni.

Den, o kterém si myslíte, že nikdy nepřijde

09.01.2020

Tento článek jsem napsala před lety po odchodu mého prvního psa. Když mne před nějakou dobou požádali o příspěvek do knihy s názvem Se psem mě baví svět, a dozvěděla jsem se, že výtěžek z jejího prodeje půjde na podporu psích útulků, neváhala jsem. A oprášila povídku, o které mi už řada pejskařů řekla, že si ji navzájem posílají a čtou ji právě v okamžicích, kdy je opustí jejich milovaný společník. Jak jsem zjistila, tohle pochopí jen pejskaři, protože mnozí nepejskaři občas kroutí hlavou a diví se, proč tak vyvádíme.

Knihu byste neukradli?

03.04.2019

Vždy mě značně otravoval spot na téma: “Kabelku byste neukradli, DVD byste neukradli, ale filmy klidně kradete...” Který se spustil na každém DVD ihned po vložení do přehrávače a nešel přeskočit.  A říkala jsem si: “Proč vyhrožují zrovna mně, která si to právě pouštěné DVD poctivě koupila?”

Asi trpím lignumfobií...

20.09.2017

Každý máme nějakou fobii. Někdo se bojí pavouků. To u mě nehrozí, protože jsou u nás šťastní a spokojení, vůbec jim nevadí mé pokusy o úklid jejich výtvorů a s naprosto stoickým klidem přechází i moje komentáře, když se oblepena pavučinami potácím vztekle domem. A co teprve myši! Dřív jsem skákala po židlích a dost ječela, jen se někde v okolí mihl myší ocásek, teď bez mrknutí oka likviduju mrtvé potkany a už u toho ani nezvracím. Někoho může i napadnout, že bydlím na samotě u lesa, protože se bojím lidí. Nene, je to ještě horší…

Gabrieloviny I.

20.07.2017

Od té doby, co vyšla v roce 2013 moje první a nejoblíbenější kniha Člověk Gabriel, mě už ani neudivuje, jaké zvláštní věci se právě kolem ní dějí.

Příliš schopný ředitel?

15.06.2017

Žilo bylo jedno menší slovácké město. Jmenuje se Uherský Brod a kromě jiného má příspěvkovou organizaci zvanou Dům kultury. Jednoho dne jeho dlouholetý ředitel odešel do důchodu a tak městu nezbylo, než vyhlášit nové výběrové řízení na jeho nástupce. Přihlásilo se 12 uchazečů, kteří předložili své představy, jak hodlají tuto příspěvkovou organizaci vést a jak bude díky jejich vedení ze všech nejlepší.

Co vyšleš, to se ti vrátí…

05.01.2017

Přišel mi škaredý mail. Nepodepsaný. Začínal označením mé osoby, kterým se obvykle hanlivě popisuje jedna část ženského těla a končil posláním do pekel. To mezi už si raději nepamatuji, protože jsem nějakou chvíli na ten text nechápavě zírala a pak ho raději vymazala. Ale dobře si pamatuji ten pocit: úžas, rána do hrudníku a taky trochu strach.

Facebook Instagram